Brložec

 

Brložec

 

Přehled:

Kostel a škola v obci                                           Železniční stanice: Smilov (Schmiedles)

Civilní úřad: Komárov (Kumerau)                      Přeprava zboží: Štědrá

Pošta: Štědrá                                                        Obvodní soud: Žlutice

Nadmořská výška: 630 m                                    Katastrální rozloha: 570 ha

 

Obyvatelé a usedlosti:

Naposled: 285 obyvatel v 60 domech a 77 domácnostech

 

1847: 53 domů s 307 obyvateli                                         1870: 324 katolíků, 47 Židů

1880: 57 domů s 360 obyvateli                                         1917: 354 katolíků

1900: 59 domů s 341 obyvateli                                         1930: 263 katolíků         

1910: 58 domů s 553 obyvateli                                                                                                                                                                                     

                                                                           

Seznam majitelů domů a jmen domů:

 

Viz str. 634 s plánkem.

 

Názvy pozemků (Flurnamen):

Viz str. 636 s plánkem.

 

Poloha:

Brložec (Pürles) leží západní polovinou svého katastru na jihovýchodním úbočí hory Homolka (Homolka) a prochází jím okresní silnice z Toužimi (Theusing) na Žlutice (Luditz) vytvářející velké S. Na jihu otevřen a před severními větry chráněn zalesněným pahorkem Sternbergl má – přes svou nadmořskou výšku 630 m – pozoruhodné ovocnictví. Území obce se dělí na část Ostried rozloženou kolem silnice a obecního rybníka, a částí Hütte (jižní) a Luft (severo –západní). Spodní částí obce protéká malý potok, který silně pramení pod poplužním (šafářským) dvorem (Meierhof) a přebírá výtok z obecního rybníka, jakož i ostatní místní odpadní vody. Dále teče jižním směrem, kde zavlažuje louky nebo při velkých dešťových srážkách se roztéká do velkoplošného rybníku (Flaschenteich) (zřejmě se tím míní „poulder“ – přírodní záchytná vodní nádrž – poznámka překladatele). Asi 500 m jižně od vesnice stojí vedle sebe 7 domků, bývalá vrchnostenská ovčárna (dnes „Ovčín“ – poznámka překladatele). Pro číslo sedm a odloučenosti od obce bývala žertovně nazývána „7 hlavních hříchů“ („die 7 Hauptsünde“). Češi těchto sedm domků srovnali se zemí.

Dějiny:

Kolem roku 1350 patřilo zboží Pürles Přechovi z Brložce (?? Przech von Pürles oder Burlos). Karel IV koupil tuto usedlost roku 1378 a dal ji v léno Borscho von Riesenburg (Schleiz. Arch.). Jako patroni brložeckého kostela jsou k roku 1364 zmiňováni ještě jiní vlastníci: Buzko von Weseritz, Slawko von Benetitz, Sobiehard und Wissilo von Brlocz, Hizko de Telcz  a  Luthibor de Smilaw (Schmiedles), v roce 1373 se objevuje nějaký Ottiko, který se nachází spolu s Jeschko Mlynec (Linz) ve společenství majetku (Güttergemeinschaft), 1390 Beneda de Smilow, Johannes Kozlowecz a Kunsso de Brlozecz. Poslední se stali roku 1401 svědky nadace, kterou udělil brložeckému kostelu Peschko von Przestein (LE). 1408 byli Jaroslaus Heß s Kunsso vom Pürles, Wanko a Ulrich de Smilow spolupatrony (Mitpatrone) brložského kostela. Roku 1411 prodal Hermann (v textu se neuvádí jaký Hermann a celý následující text je dosti zmatený – poznámka překladatele) své dědické právo (Erbrecht) a Beta, vdova po Jakob své věno, poplužní dvůr v Pürles se dvěma poplatnými statky (Zinshöfe) Jákobu z Vladařic (Jakob von Wladorzicz) (Rel. tab.). Po Hermanově (Hermann) smrti dal král Zikmund (Sisigmund) majetek Leopoldu Lamanarovi (Leopold Lamanar). Roku 1451 byl sezením na v Brložci (Pürles) lenník (Lehensmann) Heinrich II. Wohanczko von Pürles. Ten poslal po vzoru svého pána opovědní list (Fehdebrief = opovědní list = list vypovídající nepřátelství – poznámka překladatele) městu Chebu (Eger). V 16. století patřil Brložec rytíři Ritter Ratschiner von Ratschin. Roku 1532 je zmiňován Georg Ratschiner, který se svými bratry Petrem (Peter) a Janem (Johann) byl držitelem zboží Brložec (Pürles) a Vlkošov (Wilkischau). Byl pochován v brložském kostele.

Zboží zdědili bratři Nikolaus a Laurenz, synové Andrease (Andreas), bratrance (?? Vetter = bratranec, strýc) posledně jmenovaného (Georg Ratschiner). Roku 1549 měli v držení: v Brložci tvrz, poplužní dvůr a vesnici s kostelem a poplužní dvůr Novosedly (Novosedly) a částí vesnic Lažany (Laschin), Smilov (Schmiedles), Přestání (Pzrestein) a Bržín (Wirschin). Roku 1580 přešla tato držení při dělení zboží mezi bratry Lorenz a Niklas  na posledního z nich. Ten roku 1597 přepsal zboží spolu s věnem své manželky Sabiny, rozené Stolz von Simsdorf  do jejího panství. Ta spravovala až do roku 1610 zboží Brložec (Pürles) a Vlkošov (Wilkischau) pro svého nezletilého prasynovce, od něhož převzal zboží Pürles (nějaký) Nikolaus (Poznámka překladatele: celý tento úsek historie Brložce je autorem zpracován nepřehledně a zmateně). Jemu a jeho nezletilému bratru Adam Andreas von Wilkischau byla roku 1615 předepsaná daň ze 125 poddaných, dvou farností, 2 pastýřů (Hirten), 2 pastýřských pomocníků, 9 mlýnských složení (?? Mühlgang) s výnosem 406 kop (Schock) a  8 grošů (Groschen) ve výši 83 kop a 20 grošů (Sedl.). Nikolaus se podílel na povstání proti císaři Ferdinandovi II. Zboží Pürles a Bernklau mu byla zkonfiskována. Ke zboží Brložci (Pürles) tehdy patřila vesnice s tvrzí a poplužním dvorem, poplužní dvůr Fieska, vesnice Schmiedles, Lachowitz, Przestein, Laschin a část Nebosedl, Klum, a Lohof  s celkem 86 usedlíky. Majetek byl přenechán roku 1623 Wilhelm Wressowitz von Wrzessowitz and Daubergsberg. Nikolaus Ratschiner zůstal až do roku 1626 jako kapitán (Hauptmann) na Brložci. Z královské milosti („Königliche Gnade“) mu byly 2/3 z jeho zkonfiskovaného majetku vráceny.Wilhelm Wrzessowitz prodal roku 1626 celé panství Pürles Juliovi Jindřichovi, vévodovi saskému na Toužimi (Julius Heinrich, Herzog von Sachsen auf Theusing) (LT). Tak se dostal Brložec do panství toužimského a měl v letech 1629 – 17897 stejného vlastníka jako Udritsch. Roku 1787 přešel Udritsch na c.k. dvorskou komoru (k.k. Hofkammer), silně zadluženou Toužim pachtoval (převzal do nájmu – poznámka překladatele) spolu s Brložcem Anton Johann Josef Fürst zu Schwarzenberg. C.k. dvorská komora převzala Brložec až roku 1799 a spravovala ho až do roku 1837. 11. září 1837 ho získal spolu se Schlößles, Theusing, Lohof a Petschau vévoda Alfred von Beaufort-Spontin. Rakouský císařský dvůr poskytl tomuto rodu, který byl pronásledován a na útěku před francouzskou revolucí, přijetí a ochranu. Po zrušení nevolnictví císařem Josefem II. mohly být po rozdělení části brložeckého panství  vytvořeny 4 úplné selské dvory (ganze Bauerhöfe) o 160 korcích (Strich = 29 a – poznámka překladatele) a 8 osminkových selských usedlostí (?? Achtelhöfe) o 20 korcích. (Úplné dvory byly č. 5, 12, 15 a 17, osminkové usedlosti byly č. 57, 29, 22, 28, 23, 24, 26 a 18).

 

Po vystavění sklárny Schlößles v roce 1827, která byla otápěna dřevem, aby bylo možno využít bohatství lesního dřeva, byly vrchností zřízeny ještě dvě pily „auf der Luft“ („na vzduchu“) a „auf der Hütte“ („na huti“). Také hájovna č. 14 a ovčárna č. 13 byly v soukromém vlastnictví.

Brložští rychtáři jsou známi od roku 1625.

Poslední představení obce:

Anton Marsch (do 1904),

Franz Wiedera (1904-1907),

Josef Fimml (1907-1910),

Karl Bugler, Josef Fimmla (1910-1918),

Alois Baumgartl (1918-1923),

Karl Rosam (1923-1924) SP (zkratka strany – poznámka překladatele),

Karl Bugler (1924-1928) BdL

Anton Worschech (1928-1938) BdL,

Karl Demmer (1938-1942),

Karl Hummel (1942-1945).

(Poznámka překladatele: Je zajímavé, že u posledně dvou jmenovaných není uvedena stranická příslušnost, že by NSDAP ??).

 

Kostel – církev:

Farní obročí (Pfarrpfründe) mělo roku 1384 podle desátkového registru (Zehenregister) platit ročně 9 kop (Schock). Do farnosti patřily Pürles, Przestein, částečně Lachowitz, Schmiedles a Rading (Krs. Tepl). Roku 1938 bylo ve farnosti 805 katolíků a 8 nekatolíků. Patronem kostela a fary byl tehdy vévoda Herzog von Beaufort-Spontin in Petschau. Kostelní matrika (die Kirchenbücher) začíná rokem 1651.

První zmínku o faře v Brložci lze nalézt  28. února 1358 (LC I/1-50), jak ji klerik Johann přifařil k faře v Komárově (Kumerau). Zdá se, že tomu tak bylo do roku 1364, kdy se svého místa vzdal farář Mathias (I/2-35). Jeho následník Andreas pocházel z místní vesnické šlechty von Pürles (de Brloz) a po jeho smrti v roce 1390 byl potvrzen Leo von Budau (V-13). Roku 1401 věnoval Pessko von Przestein kostelu jeden statek s 16 groši ročních poplatků, ročním odvodem dvou slepic (Zinshühner), 13 robotními dny, 15 při žních a 1+1/2 při senoseči. Na statku byl sezením Johann Hawran.  K tomu ještě kus lesa, přičemž měly být za to drženy smuteční bohoslužby v Quatemberg za duševní spásu Pessko a jeho blízkých (LE). Roku 1408 vyměnil si farář Vít (Veit) obročí s farářem Martin aus Lischau b. Radonitz. Zdá se, že husitské časy přežil v Brložci. Roku 1540 sloužil v Brložci ještě katolický farář (Frind IV,9). Roku 1571 zavedl Nikolaus von Ratschin luteránství (Frind IV 390). Z roku 1608 se zachovala pěkně psaná kostelní účetní kniha (Kirchenrechnungsbuch), která dokazuje také jednu farářku („Pfafferin“). Jako protestantští faráři jsou zmiňováni: Michael Pusch 1609, Michael Schirl, který přišel s manželkou roku 1622 a zůstal až do 1626. Johann von Au, farář v Toužimi (Theusing), byl současně katolickým duchovním pastýřem v Brložci a Krasch. Páter Hroznata Meinl z Teplé (Tepl) založil roku 1651 nejstarší zachovanou křestní knihu. Za faráře Oliver Wenzel Daisinger (1684-1700) byl roku 1690 malířem Michael Triebel ze Žlutic vyzdoben hlavní oltář. Farář Franz X. Haßmann von Mansfeld, magister filosofie a bakalář teologie odkázal kostelu celý svůj majetek a byl pod oltářem pohřben. Farář Karl Maximilian von Steindorf (1745-1763) byl velkým milovníkem hudby a nechal žlutickému malíři Josef Grimmer namalovat obraz Bolestné matky Boží.

Poslední faráři:

Wenzel Hauser (1898-1905), jehož následovali administrátoři Adalbert Trojan 1906, Karl Schwehler 1907, Ernst Katzer 1907-11, Johann Bergner (díky jemuž je známo mnoho údajů z historie Brložce). Franz Albrecht pečoval také o sousední faru v Komárově (Kumerau).

 

Z patriotismu (vlasteneckých důvodů) poslechl výzvu žlutického okresního hejtmana a sebral se souhlasem vyšších úřadů značné peněžní obnosy na válečnou půjčku. Jelikož český stát

nepřevzal válečnou půjčku, museli jeho následníci nést značné břímě a překonávat mnohé starosti. Po odchodu faráře Albrechta, činného od roku 1911, byla fara v Komárově obsazena a odtud ošetřována i v Brložci. Následovali: Georg Türk (viz Kumerau), Franz Plail

(1. prosinec 1931 – 30. červen 1933), který se stal také farářem v Útvině  (Uittwa), Konrad Lang, Johann Löffelmann (1934 farářem v Girsch  bei Weseritz) a Hermann Meixner, který koncem 1940 odstoupil (?? „apostasierte“, možná, že to má význam „odpadnout“). Emil Urban pak administroval fary v Brložci a Komárově. Posledním farářem byl Walter Mayer, nyní v Aldorf b. Schw. Gmünd.

Archandělu Michaelovi zasvěcený farní kostel se svátkem 29. září byl pravděpodobně poničen husity a Švédy. V letech 1651 – 53 bylo na něm velmi stavěno a v roce 1653 zřízena věž. Roku 1841, po požáru v roce 1863 a ve třicátých létech došlo k renovacím. Před hlavním oltářem se nachází hrobka Ratschiner von Ratschin. Dva ze tří zvonů padly za obět 1. světové válce. Ty, které byly vysvěceny v roce 1928 byly za 2. světové války odebrány. Farní dům, postavený v letech 1648-50 a obnovený v roce 1717, byl uchráněn od všech požárů, které zachvátily kostel, protože stojí hlouběji v zahradě. Původně byl kolem kostela rozložen hřbitov. V čase císaře Josefa II došlo ke zřízení hřbitova na jednom z farních polí. Roku 1845 bylo pohřební místo opuštěno. 11. srpna 1845 byl vysvěcen nový větší hřbitov. K odhalení válečného památníku (Kriegerdenkmal) došlo 29. dubna 1921. Na dvou podstavcích stojící kámen nesl na čtyřech stranách tabule se jmény padlých v 1. světové válce z Brložce (Pürles),Smilova (Schmiedles), Rading a Přestání (Przestein). Památník byl Čechy zničen.

 

Škola:

Již roku 1633 byl jako první školní mistr (Schulmeister) jmenován Salomon Altermann a v letech 1642-1649 je zmiňován Samuel Gutheiß. Ovšem škola mohla existovat již dříve. Na zřízení školního domu přispěla kostelní pokladna v roce 1646. Roku 1782 byla budova upravena v souladu s předpisy. Roku 1839 navštěvovalo školu 72 školou povinných (řádných) školáků a 21 opakujících školáků. (Poznámka překladatele: v originálním textu jsou odlišeni jako „schulpflichtige“ a „wiederholungspflichtige Kinder“). V roce 1871 byla zřízena druhá třída. Přesto byla v roce 1889 škola s jednou pronajatou učebnou a 106 žáky považována za „neodpovídající“ („nicht entsprechend“) (co je míněno tou jednou pronajatou učebnou: „mit einem gemieteten Schulzimmer“ není z textu zřetelné – poznámka překladtele). Proto bylo v roce 1893 započato se stavbou nové školy.

Poslední vrchní učitelé (Oberlehrer):

Peter Gillich (1889-1926), Franz Haberzettl (1926-1931), Gotfried Steiner (1931-32), učitel Schermaul (1932-33), Alois Förstl (1933-1945).

 

Hospodářství:

Z celkové plochy obecního území bylo 291 ha panských lesů, 65 ha pozemků poplužního dvora (Meierhofsgrund), 20 ha farních a 10 ha obecních pozemků. 1,5 ha patřilo škole a 5 ha (rybníky) patřilo vrchnosti z Petschau. 2 sedláci měli více než 20 ha pozemků, 28 sedláků mělo 5-20 ha, 12 sedláků mělo 2-5 ha a 4 sedláci měli pod 2 ha. Mnoho malých chalupníků vykonávalo při hospodářství také řemeslná a živnostenská povolání. Z řemeslníků byli v obci činní: 1 kovář, 2 obuvníci, 1 malíř, 1 řezník a více zedníků a tesařů. Byly zde 2 obchody a hostince č. 59 a č. 16. Šest židovských rodin, které měly dříve v rukou obchod, se odstěhovalo do roku 1910 do měst.

K oživení hospodářství došlo v 80. letech výstavbou silnice Žlutice –Toužim. Zvláště převratně zapůsobila výstavba železnice v letech 1897-99. Zatímco dříve sezónní dělníci potřebovali několik dnů na pěší cestu do Saska, nyní mohli za málo peněz jet vlakem. Také dřevní bohatství (Holzreichtum) dorazilo do Saska po železnici mnohem dříve. To ovšem mělo na druhé straně neblahý odraz pro sklářský průmysl, protože dřevo dosáhlo takových cen, že jako průmyslové palivo přestalo být únosné. Bylo zkoušeno převést hrádeckou sklárnu (Schlößleser Glashütte) na vytápění uhlím a plynem. Provoz však nebyl konkurence schopný a musel být zastaven, čímž jedna část brložských dělníků zůstala bez chleba (…brotlos wurden.). Elektrifikace byla provedena v roce 1930/31.

 

Spolky:

Dobrovolní hasiči (zal. 1887), kteří si mohli ke 40. výročí svého založení pořídit motorovou stříkačku; Spolek hospodářů (?? Landw. Verein); Svaz malých rolníků (?? Kleinbauern- verband); Mužský pěvecký sbor (Männergesangverein) (zal. 21. ledna 1925).

Spořitelna Raiffeisenkasse pro Brložec a okolí byla založena 10. června 1901. Prvním vedoucím (Obmann) byl Alois Baumgartl, od roku 1941 Alois Muck. První výplatce (Zahlmeister) byl Peter Gillich, od roku 1936 to byl Karl Humml.

 

Významní občané:

Vrchní učitel Peter Gillich se zasloužil svou třicetiletou činností ve škole. Byl spoluzakladatelem Raiffeisenkasse a dlouholetým vedoucím kostelního chóru.

Alois Demmer se zasadil o provedení pozemkové reformy pro německé malorolníky (Kleinlandwirte) a zamezil tak nebezpečnému hospodářskému vývoji obce.

 

Poslední léta:

Pozemková reforma byla v Brložci provedena sociálnědemokratickým Svazem malých rolníků (Kleinbauernverband), který vedl tehdejší vedoucí (?? Obmann) Alois Demmler.

Díky jeho obratnému vyjednávání s pozemkovými úřady v Plzni a Praze, se mu podařilo  dosáhnou závěrečné dohody, kterou později Češi nechtěli dodržet (später nicht einhalten wollten.) Byli ale donuceni převést na německé malorolníky 110 ha (většinou dlouhodobě propachtované pozemky : „meist langjäriger Pachtgrund“), tak, jak bylo ve smlouvě uvedeno.To vedlo k velkému uklidnění obyvatelstva, které se nemuselo dále obávat, že jim budou z politických nebo hospodářských důvodů odňaty propachtované pozemky, které měli v užívání již 12 až 18 roků. Jinak by byli donuceni k odstěhování. Ovšem zbytek zboží Pürles vrchnostenských vlastníků z Petschau (des Petschauer Herrschaftsbesitzers) dostal Čech Otakar Hruška z Jaroměře (Ottokar Hruska aus Jaromirsch). Poslední německý nájemce (Pächter) Anton Püffelt předtím zemřel. Tyto zbytkové pozemky přešly do českých rukou za výhodných a levných podmínek a díky státním dotacím byly zaopatřeny celými vagóny umělých hnojiv. Avšak díky špatnému hospodaření se hospodářství nerozvíjelo. Když v únoru 1930 zničil požár většinu hospodářských budov, mohly by sice být znovu obnoveny, ale finanční zhroucení bylo neodvratné. Nedoplatky na daních a dávkách rostly a musely být po konkursu z větší části odepsány. Zbytkové zboží pak přešlo převlastněním (Übereignung) na jednoho bývalého kavárníka Jindřicha Jagera (Jindro Jager) z Kladna, který rozuměl zemědělství (landwirtschafliche Nutzung) ještě méně než jeho předchůdce. Když ten vše prohospodařil, převzal poplužní dvůr vlastník hrádeckého zboží (Gut Schlößles) Čech Dr. Palivec (Dr. Paliwetz). Hospodářství pak bylo řádně vedeno pod německým správcem (šafářem) (Schaffer) až do vyhnání (Vertreibung). Dřívější panský les (291 ha) a k němu patřící zámeček (Schloß) přešel rovněž cestou konfiskace českým státem do vlastnictví Čecha  Ing. Jareše (?? Ing. Jares) z Niemes (??). Ten zcela vykácel napůl mýtný les (?? halbwegs schlagbaren Wald) aniž by ho znovu zalesnil. Zbytek získal majitel štěderského zboží (Gutbesitzer von Stiedra) rytíř Ritter von Mencik.

Jares v Brložci nikdy nebydlel. V Komárově (Kumerau) a Štědré (Stiedra) vznikly české menšinové školy, i když byly jen tři až čtyři české děti. Nemusely, tak jako němečtí žáci, platit školné (Schulgeld) a přispívat na školní pomůcky (Lehrmittebeitrag), nýbrž byli vydržováni státem (… wurden vom Staat erhalten). Aby byly německé méně zámožné děti (minderbemittelte  deutsche Kinder) nalákány (míní se do české školy – poznámka překladatele), bylo jim rozdělováno ošacení a dárky. Německým otcům, kteří pracovali jako drážní dělníci u železniční dráhy, bylo vyhrožováno propuštěním, pokud nebudou posílat své děti do českých škol. Za těchto podmínek chodilo z Brložce vždy 4 až 5 dětí do českých škol ve Štědré a Komárově. Aby se zabránilo dalšímu vábení (Um weiteren Verlockungen entgegenzuarbeiten…) platila obec v Brložci (Pürles) dětem školné a veškeré učební pomůcky byly poskytovány bezplatně. Všechny německé spolky byly pod českým dozorem. (Alle deutschen Vereine standen unter tschechischer Überwachung). Německý mužský pěvecký sbor v Brložci byl českými úřady rozpuštěn. Při jedné prověrce (Überprüfung) obecní knihovny byla polovina knih Čechy zabavena a spálena. 5. října 1939 vstoupily německé jednotky do Brložce. Patřily ke garnizóně (kasárnám) v Dessau a byly přivítány květinami a v domech srdečně přijaty a zaopatřeny. Před obcí byl poražen kus hovězího a bezplatně čepováno pivo. V zimě roku 1945 musely být v obci ubytovány celé železniční transporty žen a dětí, které přišly ze Slezska. Později tábořili utečenci na slámě také v zámečku, hospodách a ve školních učebnách. Ke konci měla obec na ubytování na 500 utečenců.

Po kapitulaci stál řetězec amerických stráží na konci obce u farní stodoly a nikomu nedovolil projít. Pouze s povolením obsazovacího důstojníka (Besatzungsoffiziere) mohly některé ženy překročit uzávěru, aby mohly ošetřovat transport raněných. Po třech dnech dostali ranění povolení přesunout se do kůlen a stodol v obci. Jeden americký poručík měl pochopení pro těžké zásobovací podmínky a tanky vjely do země nikoho (Niemandsland - míní se asi zóna mezi americkými a ruskými jednotkami – poznámka překladatele) a přinesly z mlýnů mouku, takže ženy mohly střídavě napéci chleba, který byl rozdán mezi uprchlíky. Američtí vojáci kempovali ve stanech a nebyli v žádném případě přítěží, protože se zaopatřovali sami. V noci na svatodušní pondělí se stáhli zpátky na říšskou silnici (Reichstraße) Toužim – Plzeň. Dalšího dne obsadili vesnici Sověti. V noci bylo tlučeno na okna a dvéře. Když u rodiny Loh (č. 45) nikdo neotevřel, protože se ženy chtěly rychle schovat, prostřelil jednoduše ruský voják okno a zasáhl Josef Demmer do podbřišku, takže krátce nato zemřel. Při pohřbu nesměla být pronesena žádná pohřební řeč. V Chebu (Eger) zastřelili čeští vojáci 6. prosince 1945 Alois Killmann, když projel se svým náklaďákem závoru, aby své rodině v Bavorsku přivezl domácí náčiní.

 

 

                                                                                      Spolupracovník: Karl Humml