Štědrá - Skoky

Skoky

 Poutní místo: Skoky (Maria Stock)

s jednostupňovým (?) Havlovým mlýnem v údolí Střely

(Poznámka překladatele:v originále stojí: „mit einschichtiger Habelmühle im Schnellatal“- zde je evidentně tisková chyba, protože dále v textu se mluví o „Hawelmühle“;slovo einschichtiger“může mít,  jakožto terminus technicus, i jiný český ekvivalent. Slovo Havlův mlýn je vzhledem k původnímu slovanskému osídlení pravděpodobné, protože jméno Havel má prastarý slovanský původ. Jako příklad může posloužit řeka Havel na území dnešního Berlína, jehož jméno je rovněž slovanského původu a odvozuje se od slova „brlí“, což znamená močál či mokřisko. Jelikož němčina nesnáší v sousedství dvě souhlásky, vsunuli staří Germáni do názvu Brlín mezi  b  a  r  samohlásku  e: Brlín → Berlín).

 

Přehled:

Kostel a škola v obci.                                                  Pošta: Žlutice (od r. 1938 Pošta II)

Civilní úřad: Žlutice                                                    Železniční stanice: Žlutice

                                                                                    Obvodní soud: Žlutice

Nadmořská výška: 596 m                                           Katastrální rozloha: 402 ha

 

Obyvatelé a usedlosti:

Naposled: 134 obyvatel v 28 domech a 31 domácnostech.

 

1847: 22 domů s 119 obyvateli                                         1870: 128 katolíků

1880: 26 domů se 149 obyvateli                                       1917:  154 katolíků

1900: 27 domů se 144 obyvateli                                       1930:  156 katolíků, 2 nekatolíci    

1910: 21 domů s 92 obyvateli                                           1939:  134 katolíků

1930: 158 obyvatel                                                                                                                                                                                  

                                                                           

Seznam majitelů domů a jmen domů:

Viz seznam s plánkem na příslušné stránce v originále.

 

Poloha:

Obec leží poněkud skrytá ve žlutickém kraji, dobrou hodinu chůze vzdálená od krajského města. Jedna cesta je vedena podél potoka údolím Střely (Schnellatal – správný překlad z němčiny by měl být „Rychlá“, schnell = rychlý, rychlá, rychle, ale možná, že původní název byl opravdu Střela, ovšem v němčině není vhodný ekvivalent pro pojmenování rychlého potoka – poznámka překl.) s hostincem Toffelmühle (v obci Dolánky – Dollanka) až k Havlovu mlýnu (Habelmühle) a pak kopcem nahoru až k obci. Ta se nachází na svahu vybíhajícího horského hřebínku a podle své polohy dostala také své pojmenování. (viz dále- pozn. překl.). Katastr Maria Stock byl ze tří stran obklopen zalesněnými svahy a potočními toky. Od západu přitéká malý potok Gessinger, který ústí u paty Starých Skoků (?? am Fuß des Alten Stock) do Střely (Schnella). Střela obtéká katastr až Havlovu mlýnu (Hablmühle) a pak se stáčí k Dolánkám (Dollanka). Ze severu přitéká Sternbach (Hvězdný potok ??), který krátce před Havlovým mlýnem ústí do Střely. Jen na severu ve směru na Pohlem není žádné přirozené ohraničení vodním tokem. Traduje se, že v časech těžby stříbra v Jáchymově (Joachimsthal), byly i v okolí Maria Stock činěny pokusy o těžbu, ale neměly úspěch. Přece však se na úpatí Rohraberges proti Rohra-Mühle nachází Silberloch (Stříbrný důl ??). 

 

V originále následuje mapka s názvy pozemků a církevních symbolů. Stojí za zmínku, že na katastru Maria Stock se nacházelo kromě kostela 12 křížů, jedna kaple, jeden dřevěný pomníček sv. Petra a Pavla (Holzmarterl-Peter und Paul) a jedno sousoší Trojice boží.

 Dějiny:

České slovo „stoka“ (v originále je napsáno „Stock“) znamená odtok vody nebo jejich společný tok (Zusammenfluß)..  „Stoka“ (množné číslo „stoky“), znamená v češtině vodní brázdu (Wasserfurche) nebo odtokový příkop (Abflußgraben).

Tok = téci, „s“ jako předložka znamená „s“, „shora“, „proti“  . Souzvuk s německým slovem „Stock“ způsobil, že původní smysl českého slova zmizel. Ve žlutických matrikách je obec jmenována jako „Skok“ (= výskok v chodu , Sprung im Gehen ), což by ovšem mohlo být způsobeno nesprávným poslechem a výslovností. (Poznámka překladatele: zde se pouští autoři textu na – pro ně – poněkud tenký led jazykového výkladu. „Stock“ není v tomto kontextu v žádném případě německé slovo, protože „Stock“ znamená v němčině jednoznačně „hůl“. A skutečně kostel v Maria Stock  leží v krajině na takové vyvýšenině, ze které by se dalo skákat dolů. Není ovšem ani vyloučeno, že slovanským původem slova „Stock“ není „stoka“, ale „soutok“ – pozn. překl.).

Stock  byl původně šafářský dvůr přináležející k Údrči (Udritsch) a v roce 1074 se při osídlování za knížete Vratislava II. měl stát vsí, která patřila k farnosti Údrč a teprve později spadla pod duchovní správu žlutickou. (Winter S. 8 1934). Gilg ze Štampachu (Gilg von Stampach) (1479-1499 vlastník Polomi (Pohlem), 1500-1513 vlastník Luk (Luck)) odkázal doživotně v roce 1513 celou ves Stock a tři poddané z Telče (Teltsch) své manželce Uršule, rozené von Reitenbach. Po její smrti mělo být toto vlastnictví převedeno na faru v Lukách (Luck) a lukovský farář měl držet mše svaté za zemřelé z rodu Štampachů. Avšak paní Uršula tato vlastnictví vykoupila a odkázala svým synům Leonardovi a Mikuláši ze Štampachu (Leonhard und Nikolaus von Stampach). V roce 1564 patřil Stock přinejmenším částečně k Údrči (Udritsch), později se rozděluje na část Knönitzer a Maroditzer. Část Knönitzer pozůstávala ze sedmi poddaných ve Stock a byla v roce 1613 prodána Kryštofem Somrem z Herstošic (Christoph Sommer von Herscheditz) Jáchymu Libštejnskému z Kolowrat (Joachim Libsteinsky von Kolowrat) a sjednocena s panstvím údrčským (Udritscher Herrschaft). Část Maroditzer je po prvé zmiňována roku 1591, když ji koupil Jan Ratibořský ze Zebuz (?? Johann Ratiborsky von Zebus); pozůstávala z pěti poddaných. Tuto část prodal v roce 1616 Niklas von Ratiworz Jáchymu Libštejnskému, takže připadla pod panství údrčské. Od těchto dob sdílely Skoky (Stock) osud panství údrčského, které bylo v roce 1623 koupeno Severinem Thalo z Horštejnu (nebo Táhlo – Tahlo) (Severin Thalo von Horstein) a roku 1629 přešlo na Julia Jindřicha, vévodu saského, engerského a westfálského  (Julius Heinrich, Herzog von Sachsen, Engern und Westfalen). V roce 1666 následoval jako dědic jeho syn vévoda Julius František (Herzog Julius Franz) a nakonec ho jako své věno přinesla jeho dcera Franziska Sybylla Augusta svému manželovi markraběti (Markgrafen) Vilému Ludvíku z Baden-Baden (Wilhem Ludwig von Baden-Baden  (dem Türkenlois)). Za jejího času začaly poutě. Po její smrti (10. července 1733) převzal dědictví její syn Ludvík Jiří (Ludwig Georg) a když v roce 1761 zemřel připadlo panství jeho bratru Augustu Jiřímu (August Georg), který ho spravoval až do své smrti. Jeho dcera Alžběta Augusta, markraběnka z Badenu a Hochburgu (Markgräfin von Baden und Hochburg) získala od císařovna Marie Terezie (1740-1780) vyrovnáním doživotní užívací právo. Po selské rebelii v roce 1680 byla Maria Stark ze Skoků odsouzena pracovat na vrchnostenském zboží jeden rok v železech a poutech (in Eisen und Banden).

Zrození poutí bylo velkým dobrodiním pro obec, kde ještě na počátku 18. století bylo 10 pustých selských dvorů. Vrchnost je rozdělila mezi tři chalupníky, kteří měli společný dvorní prostor. K tomu přináležející les si vrchnost ponechala a teprve v roce 1889 byl prodán usedlíkům ze Skoků.

Havlův mlýn (Die Hawelmühle) prodal Fabian Sebastian Pröllhofer, usedlík z Údřiče Jendovi Ratibořskému ( Hans Ratiborsky). Již roku 1610 prodal mlýn i s přilehlými loukami jeho syn Joachim von Ratiworz městu Žluticím. Město Žlutice pak v roce1712 zboží předalo proti hotovostní platbě, ročním poplatkům a jistým závazkům (pro město ročně 40 korců obilí zdarma (ungentgeltlich) pomlít, pilařské výřezy (Sägeklötze) pořezat atd.).

(Poznámka překladatele: 1 korec (něm. „Strich“) je stará dutá míra pro obilí, rovná se 93,6 litrů. 1 korec = 1,5 měřice a dělil se na 4 věrtele a 1 věrtel na 4čtvrtce. 1 korec výsevu je míra plošná, rovná se polovině jitra nebo 1,5 měřice výsevu. 1 korec výsevu se rovná 2877,32 m².).   

Roku 1787, po smrti Alžběta Augusty (Elizabeth Augusta), markraběnky z Badenu a Hochburgu (Markgräfin von Baden und Hochburg) připadlo vlastnictví c.k. dvorské komoře (k.k. Hofkammer) a bylo spravováno k.k. böhmische Staats-güter-Administration. Další vlastníci – viz Udritsch). Roku 1791 došlo za Josefa II. ke zrušení roboty a osm k Údrči patřících šafářských dvorů bylo rozparcelováno na deset usedlostí a rozděleno mezi dědičné nájemce.

Poslední představení obce: Franz Fischer, Anton Schopf, Johann Tausch (do konce 1. světové války), Josef Stark (1923-1938), Alois Hamela, č. 20, který byl jen několok měsíců starostou, pak přesídlil do Útviny (Uittwa). Posledním starostou byl Wenzel Tausch.

 

Dějiny poutí: 

V období rekatolizace přišli do Žlutic premonstráti z kláštera v Teplé (aus dem Stift Tepl) a později pak obyvatelé Žlutic vždy požadovali, aby o jejich duše pečoval tento řád. Jako první  

„Teplář“ (Tepler) se objevuje roku 1623 Gregorius Siegl.  1712-1756 byl farářem ve Žluticích páter Johann Norbert Rick, který se zde stal kaplanem již roku 1708. K jeho farní osadě patřily také Skoky (Stock) a když sedláci u něj intervenovali kvůli příliš zatěžujícím výdajům, povzbudil je k výstavbě kaple: „Je vás 10 sedláků. Když každý z vás přispěje 10 guldeny , můžeme Skoky vybavit kaplí se zvonem. Často nemůžete pro liják sestoupit do údolí, často v zimě je cesta sněhem zavátá a zledovatělá. V takové dny byste mohli zajít do vlastní kaple a tam vykonat své modlitby“. Sedláci souhlasili, avšak když přišlo k realizaci projektu, měli námitky. Jenom sedlák Liehnert byl ochoten prodat své čtyři koně a tím zaplatit zvon v kapli. Adam Liehnert získal za každého koně 25 guldenů, údrčský úřad daroval dva kmeny stromů a 200 cihel. 29. září 1717 mohl farář Johann Rick vysvětit kapli, která byla postavena na místě dnešního kostela.

 

Zázračný obraz (Gnadebild, též by byl možný překlad „milostivý obraz“) ve Skocích se vztahuje k obrazu Marie Pomocné v Innsbrucku (Das Stocker Gnadebild geht auf das Maria-Hilf-Bild in Innsbruck zurück). Když arcivévoda Leopold Tyrolský (Erzherzog Leopold von Tirol), bratr císaře Ferdinanda II., navštívil v Drážďanech kurfiřta Johanna Georga von Sachsen, zavedl ho kurfiřt do své obrazové galerie a poprosil ho, aby si na památku vybral nějaký obraz. Zbožný arcivévoda zvolil obraz Marie od Lukáše Cranacha staršího

(z Kronachu/Ofr., 1505 dvorní malíř na sasském dvoře). Pravděpodobně namaloval obraz Marie s ohledem na své křestní jméno Lukáš (Lucas), neboť o evangelistovi Lukášovi se traduje, že namaloval více obrazů matky Boží. Tento obraz vzal arcivévoda do Innsbrucku , kde byl obraz velice uctíván jím a jeho manželkou Klaudií. Vzniklo mnoho kopií v celém Tyrolsku. Mědirytec Mathäus Kosel vom Augsburg jej rozšířil v nesčetných exemplářích. Také arcivévodův syn, pozdější císař Ferdinand III. a jeho manželka Anna pociťovali velikou zbožnost před tímto obrazem. V roce 1650 došlo mezi zemským pánem a městskými radními k narovnání (Vergleich), podle něhož město mohlo ve vlastním kaplanství držet každodenně

svatou mši před zázračným obrazem. Vlastnické právo si ponechal císař Ferdinand pro sebe a své potomky. 3. června 1650 byl obraz ve slavnostním procesí přenesen do městského kostela a velectěn (hochverehrt). Ve 44 velkých knihách bylo uloženo 4400 písemných svědectví o vyslyšení modliteb (?? Gebetserhörungen).

Obraz Marie Pomocné (Das Maria-Hilf-Bild) v kapucínském kostele v Pasově (Passau) byl namalován malířem Piem z Pasova (Pius aus Passau) pro svobodného pána (Freiherr) Marquarda von Schendi, kapitulního děkana a správce biskupství v Pasově, který ho shlédl u arcivévody Ferdinanda Karla, syna arcivévody Leopolda. Roku 1622 nechal postavit na vyvýšenině na pravém břehu řeky Innu dřevěnou kapli a tam vystavil obraz ke všeobecnému uctívání. 20. srpna 1724 byl položen základní kámen kostela, který byl vysvěcen roku 1727 (v originálním textu je uvedeno omylem datum 1627 – pozn. překl.). V letech 1625-1746 bylo zaznamenáno v Pasově 1941 mimořádných vyslyšení motliteb (?? Gebetserhörungen).

Pasovský obraz Marie Pomocné byl předlohou obrazu Marie Pomocné ve Skocích. Namaloval ho toužimský malíř Johann Wolfgang Richter. Byl zhotoven v osmi dnech a stál devět guldenů. Sedlák Johann Adam Liehnert našel ještě „drey Landmünz“ na ulici. (Der Bauer Johann Adam Liehnert fand noch „drey Landmünz“ auf der Straße – zřejmě se tímto obratem míní, že to zaplatil opět Liehnert – pozn. překl.). V sakristii ve Skocích se nacházel ještě jeden starý obraz, který znázorňoval arcivévodu Leopolda Tyrolského (podle erbu) před obrazem. Po zřízení kaple v roce 1717 přicházelo mnoho poutníků, aby vykonali svou pobožnost před obrazem a přes ně se rozšířilo povědomí o podivuhodných vyslyšení modliteb (?? Gebetserhörungen). Pak se obrátila majitelka panství Franziska Sybilla Augusta,  markraběnka z Badenu a Hochburgu (Markgräfin von Baden und Hochburg) na pražského arcibiskupa Daniela (Daniel Josef Mayer von Mayern, nar. 1656 ve Wartenbergu, 1684 farářem v Lichtenstadtu u Karlových Var, 1693 kanovníkem v Praze, pak probošt, světící biskup, generální vikář a od 7. května 1732 do 10. dubna 1733 arcibiskup), zda by mohl zázračné úkazy (Gnadeerweisungen) nechat komisionálně prošetřit a prozkoumat. Komise, složená ze ctihodných pánů Maximiliána Wiltwoského SJ, Johanna Galacha a Josefa Haberkorna se zdržela ve Žluticích 11 dnů.

V úvahu přicházely především tři vyslyšení modliteb (?? Gebetserhörungen): uzdravení slepého děvčete Marie Anny Eyermannové ze Žlutic, záchrana syna Johanna Skaly z Havlova mlýna, který byl v nebezpečí udušení poté, co polkl štěpiny kostí a uzdravení dnou postiženého obuvníka Michaela Zirklerse z Doupova (?? Duppau). Komise vyslyšení modliteb uznala jako „události, které nelze připsat jen přírodním silám, ale také zvláštní ochraně a přímluvě nejsvětější Bohorodičky Marie“ a proto bylo z církevního hlediska povoleno obraz Marie Pomocné ve Skocích uctívat jako předmět dobročinný a dobro činící („als benefica d.i. mild- und guttätig zu verehren“). (28. listopadu 1733). Pražský arcibiskup také povolil, aby byl v kapli zřízen oltář, na kterém při svátku Bolestné Matky Boží (am Feste Schmerzhaftem Mutter Gottes), 16. dubna 1734,  odsloužil děkan Rick první mši svatou.

16. července 1736 bylo arcibiskupským konsorciem povoleno při procesí veřejně nést zázračný obraz. Johann Altmann, farář z Puschwitz (Krs. Podersam) byl prvním farářem, kterému bylo toto povolení uděleno. Již v roce 1734 zřídil ve Skocích prelát (opat) z Teplé mariánskou kongregaci, která v průběhu času počítala na tisíce členů a přispěla k tomu, že návštěvníků zázračného obrazu rok od roku přibývalo:

1735 bylo napočítáno 13.900 poutníků,               1738: 35.300 poutníků,

1736: 29.300 poutníků,                                         1748: 40.350 poutníků.

Opat Raimund Schimanowski se s ohledem na tento nával rozhodl postavit kostel.

23. října 1736 byl položen základní kámen, který vysvětil děkan Rick a dne 29. května 1738 mohl kostel vysvětit a odsloužit v něm první mši svatou. 19. září 1737 přišlo z Říma potvrzení bratrství (??) a povolení vydávání odpustků při mariánských oslavách. (Am … war von Rom die Bestätigung der Bruderschaft und die Ablassgewinnung an den Mariafesten gekommen. – bohužel k této církevně-odborné terminologiii neumím dodat žádné vysvětlení, nevím o jaké bratrstvo (Bruderschaft) šlo; snad o bratrstvo všech poutních míst opírajících se o kult Panny Marie – pozn. překl.). 1741 zemřel opat Raimund Schimanowski, velký dobrodinec zázračného místa Maria Stock. (… der große Wohltäter der Maria Stocker Gnadenstätte).

Papež Benedikt XIV. vydal 9. prosince 1740 papežskou bulu, kterou přivtělil formou nadání Maria Stock ke klášteru v Teplé a v níž určil vztah kláštera k němu. (Poznámka překladatele: Bohužel opět asi nepodávám dokonale výstižný překlad druhé poloviny této věty: „ … dass Maria Stock dem Stifte Tepl einverleibt und wie das Stift exemt sein solle.“ Opět jde o církevně-odbornou terminologii, především o přesný význam latinského slova „exemt“).

S nařízením císaře Josefa II., které zakazovalo procesí, zřetelně ubylo návštěv poutníků také na Maria Stock. Po zrušení tohoto zákazu, přicházelo opět 16.000 až 20.000 poutníku ročně.

 

Zázračný obraz Marie (das Maria-Stocker Gnadebild) byl korunován, avšak neexistují žádné písemné doklady o čase této korunovace.

 

(Pro korunovaci obrazu Matky Boží je nutný ze strany biskupa diecéze důkaz, že obraz se těší vynikajícímu a obecnému uctívání, které se opírá o vyslyšené modlitby. Vlastní zázraky, které by byly církevní vrchností prozkoumány a potvrzeny, nejsou v tomto případě vyžadovány. Kompetentním úřadem pro takovou korunovaci je kapitula Sv. Petra v Římě. Vlastní korunovace je slavnostně prováděna biskupem podle pontifikálního ritu.)

       

K dispozici byl jen jednoduše namalovaný obraz Marie Pomocné (Mariahilfbild) se zemřelým Johannem Adamen Liehnertem a jeho dětmi ve vedlejší budově dřívějšího Liehnertova sídla, který byl považován za obraz přinášející domu požehnání (Haussegenbild – velmi výstižná, i když ne zcela obvyklá německá slovní složenina: Haus = dům, segen = žehnat, Bild = obraz) a omylem byl někdy považován za původní obraz ze Skoků (Stocker Urbild).

(Poznámka překladatele: Přiznám se, že poslední odstavce věnované korunovaci obrazu mi nějak nedávají smysl – nevím, zda byl korunován původní obraz, který namaloval toužimský malíř Johann Wolfgang Richter – viz výše, nebo jen obraz v držení rodiny Liehnertů.)

 

                                                                                Adam Winter: Maria Stock, Graz, 1934

                                                                                                

Poutní relikvie:

Poutní procesí bylo přijato a propuštěno (empfangen und entlassen) duchovním, který nesl relikviář, jenž obsahoval kousek Mariina závoje, což osvědčovala připojena listina biskupa Franze Silvestra z Lavalu (Franz Silvestri von Laval) z 20. června 1734. Tento relikviář byl delší čas pohřešován, ale podle poznámek pražských církevních úřadů z 19. ledna 1767 byl opět nalezen a poslán do Maria Stock.

Jako další relikviáře byly ve Skocích:

• Část kříže, krásně uzavřená a neotevřená s nápisem na zadní straně: Část kříže (Kreuzpartikel).
• Těžký pacifikál (schweres Pazifikale) (pacifikál: církevní relikviář v podobě menšího zdobeného kříže, obsahujícího v zasklené skříňce malou částečku ostatků svatých, který se podával věřícím k políbení a kterého se používalo při slavné mši – pozn.        překl.) (Friedengrußkreuz: Frieden = mír, Gruß = pozdrav, Kreuz = kříž), který nesl       na jedné straně Kristovo tělo (Corpus Christi = Fronleichnam = Boží tělo) a na druhé       stříbrnou destičku s vyobrazením obrazu Marie Pomocné (Mariahilfsbild). Byl             používán při zvláště významných příležitostech.
• Prázdný relikviář, u něhož se nacházelo pouze „authentikum“ (zřejmě část relikviáře, v níž bylo uloženo osvědčení o pravosti – autenticitě relikvie – pozn. překl.), ve kterém byl uzavřen malý zapečetěný papírový sáček s nápisem: „Ex loco Ascensionis D. N. J. Christi (= z místa mrtvých vstání našeho pána Ježíše Krista). Podle „authentika“, které bylo vystaveno 3. června 1733 „Romae extra Portam Portuensem (Suburbikar-Kardinal-Bischof)“ (to znamená, že „authentikum“ bylo vystaveno nějakým církevním potentátem v Římě – pozn. překl.) a potvrzeno ordinariátem pražského arcibiskupství dne 6. listopadu 1733, obsahoval relikviář část pláště sv. Josefa.

 

Popisy (Beschreibungen):

Dějiny poutí k naší milé paní do Maria Stock, 16 stran.

               Dr. Benedikt Brandl: Maria Stock bei Luditz, příspěvek k dějinám poutního kostela a farnosti,

               1925, tisk: Chebsko, Mariánské lázně.

 Ruční kresby: Annales Stokenses ab 1717 usque 1871 P. And. Linxweiler.

 2. rukopisná kniha ze začátku 1810, Lokalist P. Raimund Czerwenka, krátká farní kronika.

 Knížečka mariánské kongregace a bratrstva v Maria Stock, vytištěno 1784.

 

 

Poslední pouť:

Bylo 21. července 1946. Mnoho rodin bylo již z domů a dvorů vyhnáno. Ty zbývající mohl stejný osud potkat každý den. Tu se v kozlovské farnosti (Koßlauer Pfarrsprengel = kozlovský farní obvod) ozvalo hlasité přání ještě jednou putovat na Maria Stock. Jelikož tehdejší farář Maneschg požíval jako Rakušák více práv, podstoupil riziko. Na ranní mši (Frühmesse) v kozlovském farním kostele byli také poutníci z Gabhorn a Böhmisch-Killmes. Mirodičtí (Miroditzer) a ti přinesli podle starého zvyku sochu Panny Marie, pro níž se v krajní nouzi našly ještě čtyři dívky v bílém, aby ji nesly. Za modliteb se dalo malé procesí do pohybu. Před Sovolusky (Zoboles) se rozhodovalo, zda táhnout přes vesnici a pak bylo rozhodnuto, že ano. Tam se probudilo pár spáčů v domech, které již byly obsazeny Čechy

a civěli na nás s podivem a nechápavě. Zvonec na vesnické kapli zůstal němý a na návsi nikdo nestál, kdo by se k nám chtěl připojit, protože v Sovoluskách zůstala již jen jedna německá rodina. Nad Rohramühle jsme potkali lidi, kteří nám radili se vrátit. Byli na Maria Stock, ale z kostela byli vykázáni, když dorazilo české procesí z Manětína. My jsme ale přesto táhli dál. U kříže ve Skocích (beim Stocker Kreuz) jsme jako obvykle odpočinuli, ale tentokrát nepřišlo z poutního kostela žádné poselstvo, které by nás doprovodilo, jak tomu vždy bylo. Ani zvony nezazněly na pozdrav. Když jsme se blížili k obci, která byla jak po vymření, zpívali jsme „Es blüht der Blumen eine“ ( = „Kvete jedna z květin“). Jaký pohled se nám tentokrát nabídl v Maria Stock! Ani jeden, z jinak tak přečetných prodejních stánků a bud, prázdné domy se slepými okny. Bylo vidět jen několik českých dětí.

Během našeho obvyklého obcházení kostela narazil na nás farář. „Kde je váš farář?“ křičel a dral se dopředu, zatímco píseň žalostně doznívala, takže jsme z kostela slyšeli, že je kázání české. Měli bychom počkat, až mše svatá pro Čechy bude u konce, prosil nás farář od Maria Stock. Před kostelem jsme uviděli hlouček Němců, kteří nás přivítali se slzami v očích. Přišli až od Rading, Přestání (Przestein) a z ještě větší dálky, protože se dozvěděli, že přijdou poutníci z Koßlau. A pak byli z kostela vykázáni. Byli již rozhodnuti vrátit se domů, když uslyšeli naši německou mariánskou píseň. „Neumíte si vůbec představit, jak to naším uším znělo“, opakovali stále a stále. Mezitím dále pokračovala v kostele mše svatá. Najednou se otevřely dvéře kostela a v nich se objevil mladý tlustý duchovní (Geistlicher) – pravděpodobně kazatel – vyšel ven, uchopil našeho faráře za paži a naznačil mu, aby vstoupil do kostela. Ten se nenechal dvakrát pobízet a naznačil nám, abychom ho následovali. Tak jsme vstoupili do svatostánku. Ano, nyní se dokonce nějací Češi sesedli těsněji v lavicích, takže aspoň děti nemusely stát. Nakonec sloužil náš farář velkou mši (Hochamt) a jeho společník (Amtsbruder) z Maria Stock nám poskytl skutečné kázaní na rozloučenou (Abschiedspredigt), poté, co Češi opustili kostel. Omlouval se, že se musíme obejít bez varhan, protože už nemá žádného varhaníka – byl posledním Němcem v Maria Stock.

Takže jsme zkusili bez doprovodu varhan zpívat německou velkou mši. A ejhle, náhle vpadly mohutně do našeho ostýchavého zpěvu varhany. Nějaký Čech začal hrát na varhany i pro nás.

Po naších zlých zkušenostech nám to připadalo jako zázrak milostivé matky Marie. Po mši svaté neotevřel žádný přátelský hostinec svá vrata, aby nakrmil hladové. Seděli jsme před kostelem a jedli chléb, který jsme si přinesli sebou. Potom jsme v kostele ještě drželi krátkou mariánskou pobožnost (Marienandacht). Každý potřeboval přece tak nekonečně mnoho vyprosit. Odchod ze svatostánku by mohl být jako vždy spořádaný, ale tentokrát to nešlo. Stále znovu se každý vracel, aby se podíval úplně naposled na zázračný obraz. Řinuly se nám hojné slzy. Rozloučení snad navždy! Také při našem návratu přes Sovolusky (Zoboles) vypadala obec jako po vymření. Jinak bychom zde udělali malou zastávku a ve zdobné Kapli srdce Ježíšova drželi krátkou pobožnost. Někdo zkoušel otevřít do ní dvéře, ale byly pevně zavřené. Tlouklo Čechům, kteří nás schovaní pozorovali, na okna ukradených domů přece jen svědomí, že se neukázali? Bez dalších příhod jsme dorazili do našeho kostelíčku. Přes veškerou nouzi a těžký čas zněla zbožně z našich hrdel stará píseň: „Velký Bože, Tebe chválíme“ („Großer Gott wir loben dich“) na rozloučenou po poslední pouti na Maria Stock.

 

                                                                                             Annl Mock, rozená Klupp.

 

Církev:

K farnímu kostelu Navštívení Panny Marie (Maria Heimsuchung) se zasvěceným dnem

2. července patřily: Dollanka (obec Groß-Werscheditz),  Lindles,  Maroditz (obec Pohlem) a Rohramühle (obec Zoboles).

1870: 497 katolíků, 1930: 396 katolíků a 2 nekatolíci.

Patronát spočíval na zboží Udritsch  a v roce 1902 za opata Gilberta Helmera byl od kláštera Teplá dobrovolně převzat. (?? Das Patronat ruhte auf dem Gute Udritsch und wurde 1902 unter Abt Gilbert Helmer vom Stift Teplfreiwilig übernommen.) Matriky začaly 1789, pro Maria Stock byly již předtím vedeny ve Žluticích, pro Lindles a Dollanka ve Štědré a pro Maroditz v Udritsch. Maria Stock byly do začátku poutí r. 1789 přifařeny ke Žluticím. Roku 1784 byl zřízen superiorát (Superiorat = klášterní pobočka s obytným domem pro více klášterních kněží, jejichž představeným byl „superior“.) Bylo to zřízeno kvůli poutím, aby kněží  byli v místě Maria Stock. Jinak by pro duchovní péči dostačoval kaplan ze Žlutic. Roku 1789 byla arcibiskupem a státem vytvořena vlastní úřední obec pro duchovní péči (eigene amtliche Seelsorgegemeinde) ve formě „Lokalie“ a Lindles, Dollanka a Maroditz byly k ní přiděleny. Roku 1857 byla „lokalie“ povýšena na farnost. Duchovní pastýři (Seelsorger) byli všichni kanovníky (Chorherren) z kláštera v Teplé (Stift Tepl).

Superioři:

• Páter Johann Norbert Rick, farář ze Žlutic, byl slavnostně uveden do úřadu 2. června 1748 jako první superior Maria Stock teplickým opatem Hieronymusem Ambrosem za přítomnosti patronátního komisaře (Patronatskommissär) markraběte von Baden- Baden. Slavnosti se zúčastnili kromě opata z Teplé také strahovský opat Gabriel a

     probošt Christoph Schmiedl z Chotišova (?? der Chotieschauer Probst …).

     Obraz pátera Ricka visel na faře.

• Páter Andreas Linxweiler z Chotieschau (1765-1775), který svědomitě zaznamenal přímluvami Marie Pomocné (Maria-Hilf)  z Maria Stock dosažené a ověřené dobré skutky (Guttaten) boží (beneficia). (73 Mariiných důkazů milosti (Gnadenerweise) z let 1732-1771.) Také jeho obraz byl na faře.
• Páter Maximilian Schwanger(1775-1788), pochovaný v kostele sv. Mikuláše (St. Nikolauskirche) u Groß-Werscheditz.
• Páter Taddäus Meixner ze Sokolova (Falkenau) (1788-1798). Byl pochován na hřbitově v Maria Stock. Za jeho času byla duchovní správa v Maria Stock povýšena na „lokalii”. Byl proslulý svými mnohostrannými znalostmi a také jako malíř a sochař.
• Páter Johannes Weinmann (1858-1877) (nar. 1808) v Königswart) byl prvním farářem (Protoparochus) na farnost povýšené „lokalie“ v roce 1857 a měl věhlas druhého zakladatele a dobrodince poutního kostela.

      Pak následovali:

·        Páter Leopold Šašek, Čech, jako půlroční administrátor.

·        Páter Michael Matoušek (1877-1881), Čech.

·        Páter Arnold Rauwolf (1881-1885). Na jeho výzvu ke sbírce na renovaci kostela daroval císař Franz Josef jménem svým a korunní princezny Stefanie 300 fl. (fl = florin, francouzské označení pro „zlatý“ – pozn. překl.) Páter Rauwolf zemřel ve 44 letech a je pohřben na hřbitově v Maria Stock.

·        Páter Joh. Babt. Leibl (1885-1887).

·        Páter Coelestin Jana (1887-1890).

·        Páter Thomas Klement (1890-1897).

·        Páter Sigismund Hanika (1897-1899).

·        Páter Cyril Sequens byl administrátorem 7 měsíců.

·        Páter Stephan Uhl (1899-1901) byl na začátku století nadačním provisorem (Stiftsprovisor) a patronátním komisařem (Patronatskommissär) a jako takový získal veliké zásluhy za přestavbu kostela, stavbu nové fary a změnu zahrady.

·        Páter Thomas Klement (1901-1905), který dosáhl převedení patronátního práva z panství Udritsch na klášter v Teplé. Zemřel, všeobecně oplakáván, 23. ledna 1905 a byl pochován na klášterním hřbitově v Teplé.

·        Páter Emanuel Stillip (1905-1911). Za jeho času byl kostel po přestavbě v roce 1908 za preláta Gilberta Helmera znovu vysvěcen roku 1909 páterem Eduardem Fischerem SJ, rodákem z Jechnitz, který vykonal první misii a za účasti knížecího arcibiskupa (?? Fürzerstbischof) z Prahy v roce 1910 udělil svaté biřmování (hl. Firmung).

·        Páter Maximilian Gröschl (1911-1915), pětadvacátý superior a dvanáctý farář na Maria Stock.

·        Páter Ferdinand Schöppl (1916-1925), narozený 1875 v Einsiedel u Mariánských lázní.

·        Páter Florián Winter (1925-1938), narozený 1874 v Thonbrun u Aše (Asch).

·        Páter Dietrich Wilhelm Heinrich, narozený 18. února 1878 v Münsteru (Westfalen), poslední farář na Maria Stock (1938-1945), zemřel 2. května 1961 v Aurachu, pochován je na klášterním hřbitově kanovníků (Chorherren) z Teplé ve Speinshart/Opf.

Velkou podporu a rozvoj výstavby měly Skoky (Maria Stock) od opatů z kláštera v Teplé. Byli to především:

• Raimund Schimanowski, prof. teologie a mistr noviců (?? Novizenmeister), za opata zvolený 27. dubna 1724.
• Gilbert Helmer, narozen 2. ledna 1864 ve Schrikowitz u Teplé, opatem od roku 1900, obrátil svůj pohled k Maria Stock již v prvých létech svého úřadování. Nechal zázračný (?? milostivý) kostel (Gnadekirche) v knížecí nádheře zrestaurovat (fürstlich restaurieren) a postavit nový farní dvůr (neuen Pfarrhof).

 

Budova poutního kostela (Wallfahrtskirche) na Maria Stock je, s ohledem na dobu jeho vzniku, pozdně barokní, jednoduchá ale uzavřená. Neznámý stavitel (!! velmi zajímavé, i když je znám kdejaký prelát a farář kolem Maria Stock, jeho stavitel není znám ?? – pozn. překl.) dobře uměl nechat jednotlivým částem plasticky vyniknout pomocí skupin pilastrů (pilastr = plochý, do zdi zapuštěný pilíř, který má patku, dřík a hlavici – pozn. překl.). Dvouvěžové průčelí je silně zdůrazněnou římsou rozděleno na dvě poschodí a má typické cibulovité zastřešení, které v česko-rakouském prostoru převažuje. Nad kompaktní cibuli se zvedá lehce prolamovaná lucerna, zakončená malou cibulkou. Lomenici mezi věžemi uzavírá zlatý kříž, který jako zvláštní pozoruhodnost obsahuje hnědý reliéf, zobrazující bustu Matky Boží obklopené anděly vznášejícími se v oblacích. Je závěrem úzké stěny portálu (Portalwand), jehož forma obloukovitých segmentů se opakuje na nástavcích věží. Boční stěna zdůrazňuje boční loď trojúhelníkovou římskou prořezávající valbovou střechu. Nad tím je posazen ve středu dlouhé střechy budovy malý sanktusník (Dachreiter = střešní jezdec) (sanktusník = štíhlá vížka na hřebenu střechy kostela, nazývaná tak proto, že se z ní při mši v části sanktus zvonilo; sanktus = závěrečná část preface, začínající třikrát opakovaným „Svatý“ = „Sanktus“, společně recitovaná nebo zpívána; preface = úvodní část kánonu, jehož závěrečnou částí je sanktus; římský kánon = nejdůležitější a do roku 1969 jediná, pak jedna ze čtyř eucharistických modliteb, začínající dialogem preface a končící sanktem před Otčenášem – pozn. překl.) Apsida kůru (die Absis des Chores; apsida = původně výklenek pro oltář – pozn. překl.) je rovně uzavřena a zapojena do společného výrazu forem. (Die Absis des Chores ist gerade abgeschlossen und fügt sich in die algemeine Formensprache.) Zvýšení působivosti průčelí velkorysým schodištěm, což barokní mistři zvláště milovali, by mohlo být dosaženo ale nebylo použito. Kostel uprostřed obce stál na bažinatém půdě. Jelikož na tomto místě byl pramen, který zásoboval také vesnický rybník (Dorfweiher) byl kostel postaven na dubových pilířích. Vnitřek je tvořen sálem s plochým stropem. Při restaurování v roce 1906 byl prof. Karlem Krattnerem z Prahy vybaven freskami, které jsou rozděleny do různých polí obemknutých masivními štukovými rámy jejichž vzletné formy mají tvar ozdobných pásek, které jako girlandy probíhají kolem nástavců stropu a oken. Skosené rohy na přechodech k apsidě kůru jsou zdůrazněny pilastry s mohutným římsovým zakončením. V nich stojí velmi drobné boční rokokové oltáře a nad nimi ve vysokých zaoblených nikách postavy svatých. Na triumfálním oblouku na evangelijní straně (evangelijní strana je ta strana na níž je umístěna hlavní kazatelna; evangelium = dobrá zpráva – pozn. překl.) se nachází kazatelna a proti ní kříž, na který se barokní kazatel měl dívat, aby do svého kázání nezaplétal příliš mnoho světského obsahu. Na temeni triumfálního oblouku upomíná anděly nesený erb s opatskou mitrou na patronát kláštera v Teplé. Vrcholným bodem kostela je hlavní oltář (Hochaltar). Jeho vyšvihnutý baldachýnový tvar (Seine ausschwingende Baldachinform …) připomíná mnoho velkých barokních výtvorů. Točené sloupy, dva na každé straně, jsou zdobeny úponky a nesou korunní nástavbu. Pod holubicí Svatého Ducha, obklopené září a oblaky, ve  vyřezávaném rámu tvaru látkové drapérie, je svatý obraz (Gnadenbild). Namalovaní putti (putti = nahé dětské postavičky, časté v barokních a rokokových výzdobách – pozn. překl.) se zdají být zaměstnáni otvíráním kryjícího závěsu. Marie a k ní přitulený Ježíšek (Christuskind) nesou korunu. Po stranách stojí postavy andělů ukazující výmluvným gestem na obraz Marie Pomocné (Maria-Hilf-Bild). Monogram Ježíše ve svatozáři nad tabernáklem (tabernákl = tabernákulum = sanktuárium = svatostánek – pzn. překl.) je „vztahuplným“ přechodem k obrazu Matky Boží z Maria Stock. (Poznámka překladatele: Slovo „vztahuplný“ není správné a nelíbí se mi, podobně jako slovo v poslední době hojně používané „smysluplný“, ale je nejbližší originálnímu značně šroubovanému textu: Das Monogram Jesu im Strahlenkranz über dem Tabernakel ist ein beziehungvoller Übergang zum Bild der Muttergottes von Stock.) Po stranách stojící postavy apoštolů Petra a Pavla jsou snad připamatováním na dřívější příslušnost ke žlutickému kostelu, jehož jsou patrony. Mimo sloupy se nachází nad dveřmi vchodu k zázračnému obrazu postavy rodičů Marie: Jáchyma a Anny.

Do hvězdy zformované pásy lunetového stropu na kůru jsou posledním zvýrazněním zázračného oltáře (Gnadenaltar), který se důstojně řadí do k velkým výtvorům, jež byly v době baroka vytvořeny k poctě Marie. V čase renovace roku 1906 byla kostelní okna vybavena skvostnými malbami na skle (prächtige Glasgemälde). K ještě použitelnému zvonu s tónem C (247 kg) přibyly ještě jeden větší s tónem As (500 kg) a menší s tónem Es

(140 kg). Na pamětní tabuli padlých v 1. světové válce chybí některá jména, protože byl plánován vlastní válečný pomník.

Jako poutní kazatel bydlel jeden kaplan ze Žlutic nejprve v malém dřevěném stavení, než byl zřízen farní byt. Byla postavena vesnická škola. Stavba nového farního obydlí začala roku 1904 a přes těžkosti spojenými s výkupem pozemku, byla dokončena roku 1906. Starý farní dvůr nemohl cizím kazatelům nabídnout přístřeší a byl stržen. Nový státní farní dvůr (der neue staatliche Pfarrhof) poskytoval dobré přenocování 7-8 kazatelům, kteří doprovázeli procesí. Z kláštera v Teplé byli vždy připraveni kazatelé k výpomoci, kteří přijímali a doprovázeli procesí. Byli také často v zimě k výpomoci na Maria Stock a přilehlých farách.

Skoky své zemřelé dříve pochovávaly na hřbitově sv. Mikuláše u Groß-Werscheditz. Na paměť toho bylo tam každoročně na den patronů počasí (Wetterpatrone) sv. Jana a Pavla vedena procesí, která skončila za pátera Weimanna. Od roku 1789 byl zřízen vlastní hřbitov na Maria Stock a roku 1927 pak vybudován nový.

 

Škola:

Se zřízením „lokalie“ v roce 1789 byla také zřízena škola. Roku 1839 byly škole připojeny Lindles a Maroditz. Jednotřídní škola byla navštěvována 37 školou povinných dětí a 22 opakování povinných (wiederholungspflichtigen) dětí („wiederholungspflichtige Kinder“ – jedná se o takové děti, které musely, poté co opustily školu ve 12 letech,  ji po roce 1839 dále navštěvovat v neděli – týkalo se to jen chlapců - viz též Štědrá – poznámka překladatele). Roku 1889 měla jednotřídní škola, k níž byly připojeny také Dollanka a Lindles, 55 žáků. Nová školní budova byla postavena v roce 1880 za představeného obce (Gemeindevorsteher) Johanna Tausche staršího. Od 30-tých let do druhé světové války  byla škola dvoutřídní. Roku 1740 je jakýsi Johann Lorenz Payer zmiňován jako učitel.  Jako neprozkoušený učitel (ungeprüfter Lehrer) působil v letech 1758-1800 Balthasar Harisch. Jeho syn Hieronymus byl činný na škole ve Skocích v letech 1788-1800 jako pomocný učitel (Schulgehilfe) a v letech 1800-1848 jako učitel, tedy celkem 60 let.

Poslední učitelé:

·        Franz Naßler (1897-1907),

·        Bernh. Schlesinger (1907),

·        Josef Mikuta (1907-1928)

·        Wenzl Lerich (1928),

·        Alois Tausch jako poslední nadučitel (Oberlehrer)

 

Hospodářství:

8 sedláků mělo nad 20 ha půdy, 12 sedláků 5-10 ha, 2 měli 2-5 ha, 3 měli pod 2 ha.

Usedlí řemeslníci: 1 kovář, 1 kolář, 1 tesař. Ostatní živnosti: 1 obchod,  Schopfův hostinec (Schopf´s Gasthaus) a hostinec „U slunce“ („Zur Sonne“). Při průtrži mračen v 90-tých letech byl Starkův dům č. 10 stržen.

 

Spolky:

Dobrovolní hasiči, Spolek zemské mládeže (Bund der Landjugend).

 

Významní občané:

Johann Adam Liehnert, žil kolem roku 1700 a byl zakladatelem poutí na Maria Stock (Stocker Wallfahrt).

 

Roku 1967 vypadala obec jako pole ruin po dělostřeleckém ostřelování (wie ein Ruinfeld nach einem Artilleriebeschuß). Jenom ještě kostel odolával rozpadu v pevném, skoro trucovitém vzdoru. Ale jak dlouho ještě? Jedna jediná žena žila tehdy v tomto strašidelném okolí ruin a zkázy (… in dieser gespenstigen Umgebung der Ruinen und des Untergangs). Kde dříve zněly modlitby a písně a poutníci z dalekých cest odpočívali, tam je dnes velké mlčení (Wo einst Gebet und Gesang ertönten, die Walfahrer von weiten Wegen ausruhen, da ist heute ein großes Schweigen.)

                                           Prameny: mezi jinými: Adam Winter „Maria Stock“, Graz 1934

 

                                           Spolupracovníci: Alois a Herbert Schopf  a Franz Stark

 

Joseph von Eichedorff:

 

Was wißt ihr, dunkle Wipfeln,                                            Co víte, vy tmavé vršky,

von der alten, schönen Zeit?                                                o starých krásných časech?

Ach die Heimat hinter den Gipfeln,                                    Ach ty vlasti za vrcholkama hor,

wie liegt sie von hier so weit!                                              jak jsi odtud daleko!

 

Závěrečná poznámka překladatele:                                                 

Navštívil jsem Maria Stock s několika přáteli ze Štědré minulý rok, v roce 2004. Dílo zkázy bylo dononáno. Kostel byl několikrát vykraden, z obce zbylo jen pár ruin. Pramen pod kostelem byl zaneřáděn odpadky všeho druhu. V kostele se konala mše celebrována německy i česky. Na mši byli přítomni převážně Němci, kteří přijeli z daleka, ale nemohli se ani občerstvit, protože, i když jich tam bylo tolik, že zaplnili celý chrám, nebyl u kostela ani široko daleko jejiný stánek, natož hostinec. Co nezničil čas komunismu, dokonal čas po sametovém převratu. Maně mi připadá na mysl jedna věta z knihy „Rus krví umytá” Arfoma Vesjolyje: „Choleru jsem přežil, hladový léta jsem přežil, ale svoboda se přežít nedá”.

Skoky dnes :

http://prirodakarlovarska.cz/fotogalerie/pamatky/kostel-skoky-festival-znameni-svetla-2007

http://www.skoky.webzdarma.cz