Domašín

 

Domašín

 

Přehled:

Kostel a škola: Luková (Lukowa)                                     Železniční stanice: Štědrá

Civilní úřad: Pšov (Schaub)                                             Obvodní soud: Žlutice

Pošta: Nečtiny                                                                  Katastrální rozloha: 462 ha                                                  

Nadmořská výška: 500 m

                               

Obyvatelé a usedlosti:

Naposled: 112 obyvatel ve 23 domovních číslech a 20 domácnostech.

                                             

1847: 23 domů se 135 obyvateli                   1870: 127 katolíků

1884: 117 obyvatel                                        1917: 92 katolíků

1930: 115 obyvatel                                        1930: 115 katolíků

                                                                       Poznámka překladatele:

                                                                       údaje o ostatních vyznáních chybí

 

Seznam majitelů domů a jmen usedlostí:

 

 

Poloha:

Domašín (Domaschin) leží na odbočce okresní silnice Pšov (Schaub) – Manětín (Manetin), v kotlině obklopené na východě Chlumskou horou (Klumer Berg), na jihu Lukovským pahorkem (?? Lukowaer Hügel), na západě Zbraslavským vrchem (Prassleser Spitzberg) a na severu směrem ke Pšovu vyvýšeninou Návrší (Erhöhung gegen Schaub).

Podle údajů posledního starosty Franz Pöpperl bylo rozdělení rolí v katastru Domašín velmi obtížné. Každé pole mělo jiné jméno, každý vlastník dal svému poli vlastní označení. Neexistovala žádná větší plocha stejného názvu, jak tomu bylo v jiných obcích. Tři vedle sebe ležící pole měla tři různé názvy, jako např.: B. Sonnenhübel – Gartenfeld – Keil. Zaměňovala se pole s loukami a lesy. Oblast obce nebyla jednotná. Kromě názvů rolí zanesených do pozemkového plánu se užívaly ještě i jiné: na tomto místě viz názvy a plánek uvedený na

str. 477- poznámka překladatele.

 

Dějiny:

Jméno Domašín (Domaschin, také Domaschino, Domarzin nebo Domatschin) se odvozuje od křestního jména Tomáš (Thomas). Za doby třetí říše (im Dritten Reich) měl Domašín dostat německé jméno a byly navrženy: Brunndorf, Wiesenthal nebo Bergdorf. Oblast byla velmi bohatá na prameny, ležících jeden vedle druhého. Návrhy byly odeslány vládnímu prezidentovi (?? Regierungspräsident) do Karlových Varů (Karlsbad).

Dvě obce tohoto jména (tj. Domašín) byly v roku 1253 darovány komendě maltezského řádu v Manětíně (Malteseorden) (viz Kobyla – odkaz na dějiny obce Kobyla – poznámka překladatele) pravděpodobně králem. Domašín patřil řádu až do husitských válek. Když tyto propukly, přeli se o Manětín a Domašín pánové ze Swanberg s husitskou stranou Táboritů (hussitischen Partei der Taboriten). Konečně 1425 dosáhl Hynek ze Sternberka (Hynek von Sternberg) u císaře Zikmunda (Kaiser Sigismund), že mu byl Manětín a Domašín připsán (Arch. cesky II, 190) a roku 1483 ho koupili Schwanberger vom Orden, jako své erbové sídlo (Sedlac. Hr. XII, 45 + 144). U Schwanbergů pak Domašín zůstal až do roku  1557, kdy byl prodán rytířem Šebestiánem Šlikem z Holejíče (?? Ritter Sebastian Schlick vom Holejitsch), který měl v té době Schwanberg v držení, Jiřímu Strojedickému ze Strojedic (?? Georg Strojeditzer von Strojeditz). Později přešel na Karl Rudolf Hrobezicky, který zboží a vesnici Domašín prodal roku 1597 městu Žlutice. Když město Žlutice v čase třicetileté války upadlo do nouze, prodalo Domašín 19. září 1626 rytíři Adamu Jiřímu z Kokořova (Adam Georg Kokorzowa), který ho ve své závěti odkázal opět městu Žlutice, a to tak, že ve vztahu k obyvatelům patřil Domašín městu a peněžní poplatky (Geldzinsen), vymlácené obilí (?? Getreideschüttung), roboty (Robot) a obecní rybník patřily žlutickému farnímu kostelu. Když žlutickému kostelu připadla nějaká stavba, pak všechny dopravní, ruční a pochůzkové roboty (Botengangsrobot) měli vykonávat domašínští. Je zaznamenáno, že domašínští vykonávali v roce 1761 na jedné stavbě u žlutického kostela dopravní a přidavačské práce a že při velkém požáru města Žlutice dne 27. května 1779 zůstala zachráněna ohrožená fara díky zásahu domašínských sedláků.

16. srpna 1738 došlo v plnění povinností obce ke změně. Díky zprostředkování hraběte Ferdinanda Jakuba z Kokořova (Graf Ferdinand Jakob von Kokorzowa) došlo k uzavření dohody mezi městem, církví (kostelem) a domašínskými sedláky , a to v tom smyslu, že církev postoupila některé robotní povinnosti sedláků městu. Bylo dohodnuto, že sedláci dodají ze žlutických lesů každoročně žlutické faře 30 a ve škole a na kůru sloužícím lidem 20 sáhů (Klafter) topného dřeva (1 Klafter = 1 sáh = 2,3 až 3,9 m³ – značně neurčitá objemová míra – poznámka překladatele) a dále, že žlutické obci při jarních a podzimních pracích pomohou po dobu dvou dnů 10 dvojspřeženími a stejnou měrou pak při svozu pokáceného dřeva do Žlutic. To znamenalo, že tímto způsobem mělo být město jako vrchnost vesnice odškodněno za to, že z ní na příslušné mimořádné a vrchnostenské daně odebíralo dvě třetiny a církev jen jednu třetinu. (Této větě zcela přesně nerozumím, v originále zní: „Es heißt, die Stadtgemeinde  hätte auf diese Weise dafür entschädigt werden sollen, dass sie als Obrigkeit des Dorfes von dem auf dasselbe fallenden Extraordinarium und obrigketlichen Steuern zwei Drittel, die Kirche nur ein Drittel übernahm.“ – poznámka překladatele)

31. prosince 1837 došlo mezi zástupci žlutického magistrátu a farností ve věci vlastnictví zboží a obce Domašín k vyrovnání. Podle něho připadlo městu vlastnické právo (soudní pravomoc nad tamními usedlíky, právo výstavu piva (Bierasstoßrecht), honební pravomoc (Jagdbarkeit)). Žlutická farnost byla oprávněna užívat velký rybník pod obcí podle své libosti.

Roku 1848 skončilo poddanství a robota a další povinnosti byly zrušeny. Rybník byl přeměněn na louku. (Měl rozlohu 3 jitra (Joch) a 920 čtverečních sáhů (Quadratklafter) a obsahoval 8 kop (Schock) kapří násady.)

(1 Jitro = 1 Wiener Joch = 5755 m² = 1600 Quadratklafter, takže rybník měl rozlohu

asi 2,06 ha; 1 kopa = 1 Schock = 60 kusů – poznámka překladatele)

Přes Domašín přecházela v minulosti důležitá poštovní cesta, která vedla z Bezvěrova (Bernklau) přes Roßbornwald na Buč (Pusch) a odtud dál proti východu na severní okraj Eichenwald a kolem Praßleser Spitzberg k Domašínu. Dvůr č. 1 sloužil jako zájezdní hostinec a přepřažiště koní a měl doposledka místní název „beim Wirt“ („u hostinského“). Dále cesta vedla ve směru Klum-Rabenstein-Liebkowitz, kde se nacházela důležitá poštovní stanice. Kdy byla cesta zrušena není známo. Mluví se o časech za Marie Terezie, tedy kolem roku 1750. Průběh cesty byl ještě zřetelný na pozemcích „in den Eichen“ , „Hurka“ a tam, kde se dotkla domašínského území. Od Domašína na východ nebyl její průběh již zřetelný. Domašínský kovář Ferlesch chodíval rád v neděli odpoledne touto bývalou cestou a nacházel na ní cizí podkovy, z nichž měl mnohé vyvěšeny ve své kovárně. (Stálo by zato cestu lokalizovat na dnešní mapě – poznámka překladatele).

Poslední představení obce:

Wenzel Kutschka (1914 povolán do války),

Anton Barth (do roku 1917, pak povolán válečných služeb),

Johann Kutschka, č. 10, (převzal jako zástupce úřad až do roku 1919),

Josef Kutschka, č. 8, (1919-1926),

Franz Januschkowetz, č. 7, (1926-1932),

Johann Präger, č. 3, (1932-1935),

Franz Pöpperl, č. 23), (1935-1946).

 

Kostel-církev (Kirche):

Místní kaple stála ve středu obce a byla zasvěcena Sv. Janu (hl. Johann). Zvon byl za druhé světové války odnesen. Josef Kutschka, narozen 1935 v Domašíně, navštěvoval kolej St.-Albert-Magnus v Königstein a dostal se na teologická studia a germanistiku do Říma, kde byl 7. října 1962 vysvěcen na kněze.

Hospodářství:

9 sedláků mělo více než 20 ha pozemků, 8 mezi 5 až 20 ha a 1 pod 2 ha. Kromě usedlého kováře a tesaře zde byl jeden hostinec v č.7. V Domašíně byl jeden lom a pískovna, od níž se dá odvodit přezdívka „Domaschiner Sandhasen“ (těžko přeložitelné Sand = písek, Hase =

=  zajíc – poznámka překladatele). Chov ryb byl prováděn ve třech rybnících. Od roku 1925 byly všechny domy připojeny na vodovod.

 

Spolky:

Byl zde jen Zemědělský spolek (Landwirtschaftlicher Verein), žádní hasiči, jenom stříkačka byla k dispozici.

 

Poslední léta:

Do roku 1938 byl jednohlasně volen jen Svaz zemědělců (?? Bund der Landwirte). Později měla své přívržence i Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei) Po zahrnutí do německé říše (Deutsches Reich) dostal Domašín do č. 23 druhé poštovní místo (Poststelle II). Ke konci války byli v obci ubytováni Němci ze Spíše (Zips) a Dolního Slezska (Niederschlesien). Při transportu koncentračních vězňů (KZ-Häflinge) přes obec zastřelil velitel transportu dvě ženské vězenkyně, které byly pohřbeny na jednom pahorku (Hügel). Tato událost byla obyvatelům Čechy velmi zazlívána (sehr angekreidet). Je třeba poděkovat zásahu starosty, že žádná osoba nebyla odvlečena nebo zatčena.

 

 

 

                                                                 Spolupracovníci: Josef Kutschka a Franz Pöpperl