Prohoř

 

 

Prohoř

se zbožím Hrádek, osadou Buč a Spodním hrádeckým mlýnem

 

Přehled:

Civilní úřad a kostel: Stědrá (Stiedra)                             Železniční stanice: Štědrá

Škola v místě                                                                   Obvodní soud: Žlutice

Pošta: Štědrá                                                                    Katastrální rozloha: 897 ha                                                  

Nadmořská výška: 551 m

                               

Obyvatelé a usedlosti:

Naposled: 387 obyvatel v 50 domovních číslech a 97 domácnostech

(spolu s Bučí (Pusch) a Hrádkem (Schlößles)

                                             

1800: 47 domů se 219 obyvateli                   1870: 225 katolíků (bez Hrádku a Buče)

1847: 38 domů s 207 obyvateli                     1917: 242 katolíků

1930: 43 domů se 196 obyvateli                   1930: 225 katolíků

                                                                       Poznámka překladatele:

                                                                       údaje o ostatních vyznáních chybí

 

Seznam majitelů domů a jmen usedlostí a názvů pozemků:

 

Viz str. 616 s mapkami na str. 616 a 617.

Poloha:

Vesnice Prohoř (Prohorz), k níž byly připojeny osada Buč (Putsch) a zboží Hrádek (Schlößles) (na současné mapě vyznačen název „Na Hrádku“ – poznámka překladatele) leží uprostřed úrodné roviny při silnici z Nečtin (Netschetin) na Žlutice (Luditz). Tato rovina je ohraničena na západě lesem „Roßborn“ („Roßborn“-Wald) na severu brložskými a lažanskými výšinami , na východě Zbraslavkým vrchem („Praßleser Spitzberg“) a jeho výběžky na jihu k lesu „Eichen“ („Eichen“-Wald) a služetínským vyvýšeninám (Lusetiner Höhenrücken). Podle tvaru pozemku (Grundform) je obec prstencového tvaru (Ringform), a svou nápadně hezkou pravidelnost si uchovala, jak je možno vidět na plánku obce. 

O novoosídlení (Neubesiedlung) po třicetileté válce je známo, že „vesnice Prohoř“ již měla v roce 1672 24 domů nebo statků. Odpověď na otázku, jak tyto statky vznikly, nám dává dlouhodobě udržované dělení rolí (Fluranteilung). Některé statky měly stále vedle sebe ležící pole a louky. Podle toho vzniklo po obnovení zničené obce na deseti stále existujících  pozemkových (rolních) blocích deset úplných statků (Ganzhöfe), přičemž rozloha vlastního statku (Grund) a půdy (Boden) byla u každého 160 Strich (45,25 ha). Tyto statky byly založeny do čtyřúhelníku na ruinách staré vesnice tak, že po čtyřech statcích bylo na severní a jižní straně vesnice a po jednom na západní a východní straně. Tyto úplné statky  (Ganzhöfe) byly: na severní straně statky č. 16, 17, 20 a 24/50, na jižní straně statky č. 5, 4, 1 a 31/47, na západě statek č.8 a na východě statek č. 26. Posledně dva jmenované úplné statky byly již záhy rozděleny na „půlstatek“ (Halbhof) (jsem nucen zavést vlastní názvosloví – poznámka překladatele) č. 8 a „čtvrtstatky“ (Viertelhöfe) č. 9 a 11, zatímco statek č. 26 se rozpadl na „půlstatky“ č. 26 a č. 25. V roce 1672 byly i ostatní úplné statky (Ganzhöfe) rozkouskovány: statek č. 16 na „půlstatek“ č. 16 a „čtvrtstatky“ č. 15 a 14, statek č. 17 na „půlstatky“ č. 17 a 19, statek č. 20 na „půlstatky“ č. 20 a 22, statek č. 24 na „půlstatky“ č. 24 a 23. Na jižní straně statek č. 5 byl rozdělen na „půlstatek“ č. 5 a „čtvrtstatky“ č. 6 a 7, statek č. 4 na na „půlstatek“  č. 4 a „čtvrtstatky“ č. 2 a 3, statek č.1 na „půlstatky“ č. 1 a 34, statek č. 31 na „půlstatky“ č. 31 a 32. Řemeslníci, spadající rovněž pod panskou vrchnost, byli usídleni na návsi obce, eventuálně u vstupů do ní: tesař (č.18), kovář (č. 21), zedník (č. 33), ševci (č. 29 a č. 36. Také hostinský (č. 12) a obchodník (č. 35) sídlili u průchozí silnice. Ve středu obce byla sýpka („Schüttung“) (zásobník obilí č.37), ve které byla původně umístěna ke Štědré patřící expozitura školy, zřízená od 1. září 1859. Na východní částí návsi byla dne 20. října vysvěcena kaple patronů počasí Jana a Pavla (Wetterpatronen Johann und Paulus) (svátek 26. června).

Její čtvercová budova nese střešní věžičku a byla spojena zároveň s hasičskou zbrojnicí (Feuerwehrhaus). Jako hasičské nádrže (rybníky) (Löschteiche) sloužily „Schmie(d)teich“ (ve středu obce) a „Wågnateich“ (u západního východu z obce). Před statkem č. 22 na „Mattlhüvl“ byl postaven v roce 1858 impozantní železný kříž a u východního vstupu do obce byl po suchém roce 1934 vztyčen votivní mariánský sloup (Votiv-Mariensäule). Nakonec budiž zmíněno, že obec pamatovala na stoleté výročí smrti knížete básníků Göetheho zřízením památníku (Gedenkstein) s jeho bustou, který dosud stojí před statkem č. 3. V roce 1923 byly na památku osvoboditelů sedláků (Bauernbefreier) Hans Kudlich von den Bauern Schopf (v jeho statku) a Dießl (před jeho statkem) vysázený dvě lípy. (To není zcela srozumitelné,“Hans Kudlich von den Bauern Schopf“ znamená, že se jedná o  Hanse Kudlicha  z Bauern Schopfu, přičemž „Bauern Schopf“ je „selská kůlna“ a v seznamu na str. 616 se žádný Kudlich v Prohoři nevyskytuje, zatímco Dießl ano – poznámka překladatele). Před zahradní zdí statku č. 8 stojící mohutná košatá lípa se dívá na svět již více staletí.

Radiálně z místa obce se rozkládají za stodolami do katastrální periferie (Katasterperipherie) jednotlivých statků ovocné zahrady, na severní a jižní straně pás luk Peint (místní název – viz obr. na straně 617-poznámka překladatele) a ostatní statková pole (Hofäcker) a další kusy niv (Flurstücke). Vesnice byla středem kolem kterého se uskupovaly role (Flur) jejichž rozdělení lze často vztáhnout až do časů třicetileté války. (Poznámka překladatele: „Flur“ znamená roli, nivu, pozemek nebo také v daném kontextu pozemkový plán). Podle josefínského katastru z roku 1875 zahrnoval pozemkový plán obce Prohoř 24 pozemků na rozloze 1686 Joch (Jiter) = 870,40 ha. Poslední rozdělení pozemků dává podle pozemkové mapy celkem 45 pozemků. Na území obce ležely 4 rybníky: Obere Schlößlteich (22 ha), Untere Schlößlteich, (26 ha), Schafteich (1 ha) a Möserteich (2 ha), které všechny patří ke zboží Schlößles.

 

Dějiny obce a vrchnosti: 

Obec Prohoř (Prohorz), jejíž jméno pochází z „pro hoře“,  „před horou ležící“ (v německém originálu je tento poněkud krkolomný jazykový výklad podán takto: „… desen Name zu deuten ist aus pro hoře, „Vor dem Berg“ (Spitzberg) gelegen, …“ – poznámka překladatele) a je v tomto písemném tvaru (Schreibweise) známo již od roku1330. Obec byla původně dělená (Teildorf). Štederská část (Stiedraer Teil) patřila ke Stiedryhradek (viz dějiny obce Štědrá – poznámka překladatele), od roku 1418 ke Štědré. Když v roce 1506 pánové z Plavna (Herren von Plauen) Štědrou koupili, byly obě části na krátký čas opět spojeny, v období 1517-1572 opět rozděleny a pak až přes celou třicetiletou válku v roce 1651 znovu spojeny. Hrádecká část (Schlößleser Teil), patřící od roku 1489 ke zboží Schlößles, které je vzdáleno asi 1 km západně od obce a leží na jižním okraji rybníka Obere Schlößlteich, patřila nejprve pánům z Riesenburku (Herren von Riesenburg) z nichž jsou v roce 1330 zmiňováni jako vlastníci Dietrich a jeho syn Dietrich. Ti jsou od roku 1360 následováni Bedřichem z Prohoře (Fredrich von Prohorz), předek Marodiců z Rabenštejnu (Maroditz von Rabenstein) a Vilémem z Prohoře (Wilhelm von Prohorz) do roku 1380. Pak připadla tato část do   vlastnictví Heřmana z Prohoře (Hermann von Prohorz) (HLT) k Brložci (Pürles), který byl převzat roku 1405 komořím krále Buškem z Kamenné hory (Steinberg) (Buczko von Kamenahora) (Bernau, Album S. 104), kterýžto rod ho měl v držení ještě roku 1456 (HLT). V roce 1489 připadla hrádecká část (Schlößleser Teil) rodu Guttenstein. Od tehdy sdílela tato místní část osudy zboží Schlößles. Od roku 1572 (sjednocení obce) nacházíme jako vlastníky burgräfliche Mannen der Colona, Johann d. Ält., Popel von Lobkowitz, který hrad Prohoř (?? Burg Prohorz – na tomto místě není jasné o jaký hrad se jedná, později je objasněno – poznámka překladatele) získal s vesnicemi Prohorz, Praßles, Stiedra, Laschin, Schmiedles, Pzestein, Kumerau, Krasch, Pottok, Kamenahora, Doubrawitz, Mösing, Tschisotin a Wirschin a spolu s panstvím žlutickým sjednotil v jedno dominium. 14. června 1575 získal koupí toto dominium Jiří Adam Kokořovský na Šťáhlavě (?? Georg Adam Kokorzowa auf Stiahlau). Ten postoupil toto vlastnictví již 1578 svému staršímu synovi  Petrovi. Když ten roku 1593 zemřel, spravoval tato zboží Karel Kokořovský (Karl Kokorzowa) pro svého syna Adama Jiřího, narozeného 1583, a to až do 23. října 1602, kdy se Adam Jiří sám ujal svého vlastnictví. Jako přesvědčený a věrný katolík, císařský rada a žatecký krajský hejtman (Saazer Kreishauptmann) se nepodílel na rebelii vedoucí ke třicetileté válce, takže mu majetek zůstal. Roku 1633 táhly Valdštejnovy oddíly kotlinou a obcí a přinesly sebou mor. 1633 byli v této oblasti i Švédové. Poté co vše vypálili (alles gebrandschatz hatten), odtáhli roku 1635 pryč. Roku 1638 zpustošil znovu oblast generál Wrangel a 1640 byla obec zničena Švédy až do základů.

Adam Jiří Kokořovský, který byl bezdětný, odkázal svůj majetek synovci a adoptivnímu synovi Petru Jiřímu (Peter Georg), který byl 11. února 1637 povýšen do říšského panského stavu (Reichsherrenstand). Když v roce 1650 zemřel, následovali jej , z počátku za poručnictví jeho ženy Kateřiny svobodný pán Ferdinand Hroznata (Freiherr Ferdinand Hroznata) jako pán na Žlutici a Štědré se štěderskou částí Prohoře, zatímco jeho starší nevlastní bratr (?? Hlalbruder) Adam Václav Kokořovský (Adam Wenzel Kokorzowa) získal hrádeckou část (Schlößleser Teil) Prohoře a ostatní majetky.

Nové osídlení obce, zničené roku 1640, probíhalo překvapivě rychle a intenzivně – díky své poloze v široké kotlině a významu zboží hrádeckého – takže již v roce 1672 zde bylo 24 statků (Höfe), které vznikly z 8 úplných statků (?? Ganzhöfe). Syn Adama Václava Kokořovského, Jan Jindřich (Johann Heinrich) musel své zadlužené panství prodat roku 1685 Ferdinandu Hroznatovi Kokořovskému, který byl povýšen do říšského panského stavu. Ten prohlásil své původní panství za svěřenský statek (Fidei-Komiß) (do zemských desek zanesené vlastnictví, které nesmí být děleno ani prodáno), k němuž patřila také štěderská část Prohoře. Majoritní dědictví převzal jeho nejstarší syn říšský hrabě František Kokořovský (Franz Kokorzova), po jeho skonu roku 1720 patřilo panství jeho třem bratřím Felix, Michael a Ignaz. Ferdinad Jakob se stal závětí svého strýce Ignáce (Ignaz), kanovníka (Domherr) v Pasově (Passau), spoluvlastníkem jedné třetiny Preitenstein (??) a s tím spojeného zboží. Tato třetina byla později za jeho syna Johann Nepomuk (??) „in der Art vollständig von der Herrschaft Luditz excindiert“(nějakým způsobem od panství žlutického odděleno - přesně neumím přeložit – poznámka překladatele), takže mu bylo celé zboží Schlößles přiděleno jako alodium (als allodium zugewiesen wurde) (alodium = svobodný statek – na rozdíl od lenního statku – poznámka překladatele). Ve válce o dědictví rakouské vedené od roku 1741 byla oblast opět obsazena protahujícími vojsky (francouzskými), která zde koncem roku 1742 zavlekla dobytčí mor. Roku 1758 byly v Prohoři ubytovány také jednotky císařské armády. Roku 1762 protahovaly oblastí pruské jednotky pod velením generála Bellinga. Kromě válečných utrpení přišla na obyvatelstvo 1770/71 neúroda (Mißernte), která měla za následek hladový rok; poprvé byly zasazeny brambory.

Dohoda o dělení (Teilungsvertrag) ze 14. dubna 1793 za Jana Nepomuka Kokořovského (Johann Nepomuk Kokorzow) obsahovala také přepsání prohořského panství s vesnicí z plzeňského do loketského kraje. Hrabě František Kokořovský na Nečtinách (Graf Franz Kokorzowa auf Netschein) odkázal svůj hrádecký díl (Schlößleser Teil) vesnice Prohoř své dceři, která jej záhy opět prodala panství žlutickému, takže až do roku 1847 celá Prohoř patřila Žlutici. Sedláci byli stále ještě z hlediska vlastnictví pozemku nesvobodní (grundherrlich unfrei), nemohli pozemky nakupovat ani prodávat (uneingekauft), s neděditelnými uživatelskými právy (unerblichen Nutzungsrechten), mohli být pozemkovým pánem „odvlastněni“ (?? „abgestifted“), to znamená z pozemku a půdy vyhnáni. To se z osobního hlediska změnilo teprve zrušením nevolnictví (1781), hospodářsky byli osvobozeni vyvlastněním pozemků roku 1848. V roce 1866 byli v Prohoři opět ubytováni vojáci (Prusové), přičemž štábní důstojníci se zabydleli ve Vlkošově (Wilkischau) a Schlößles.

Až 27. srpna 1866 odtáhli na Žlutice. Konečně nastal mírový a svobodný čas, který trval skoro 50 let. 24 původních statkářů mělo od roku 1672 jako rustikálové (Rustikalisten) přednostní postavení, plnili ale také všechny obecné povinnosti obyvatel obce. Disponovali rustikálním statkem (pozemkem) (?? Rustikalgrund), „Dråuht-wiesen“ (??)  a pastevními lukami, jakož i jimi později založenými obecní lesy k samostatnému užívání (… stand ihnen auch der Rustikalgrund, die „Dråuht“- und Trifftwiesen sowie der von ihnen aufgeforstete spätere Gemeindwald zur alleinigen Nutznießung zur Verfügung.). Tato pozemkovými knihami nezajištěná práva byla rokem 1918 ztracena; rustikální statek se s 65,5 ha stal obecním majetkem.

 

Hospodářství a doprava:

Obyvatelé Prohoře se živili výlučně obděláváním půdy a chovem dobytka, přičemž obojí způsoby hospodaření byla na vysokém stupni, zvláště pak také chov koní (chladnokrevníci). Pozemky byla rozděleny takto: 8 vlastníků mělo od 20 do 30 ha (č. 1, 14, 16, 19, 22, 26, 32, 31/47), 7 vlastníků mělo 15 až 20 ha (č. 2, 7, 8, 9, 11, 17, 25), 5 vlastníků mělo 10 až 15 ha (č. 4, 6, 10, 23, 25/50), 8 vlastníků mělo 5 až 10 ha (č. 3, 5, 12, 15, 18/33, 36, 43), 7 vlastníků mělo do 5 ha (č. 10, 13, 29, 35, 40, 41, 44).

Spojovací silnice ze Štědré byla za představeného Wenzl Schopf  v roce 1924 zřízena nákladem 104.000 Kč. Zpevněna byla také silnice na Vlkošov (Wilkischau), zatímco ostatní spojovací cesty na Buč (Pusch), Hrádek (Schlößles), a Zbraslav (Praßles) byla nezpevněny.

 

Školství a správa obce:

Dne 1. září 1859 byla zřízena expozitura školy ze Štědré, která byla v roce 1872 přeměněna na samostatnou jednotřídní obecnou školu (Volksschule), kterou již od roku 1889 navštěvovalo 71 dětí. Teprve roku 1907 byla postavena za 21.800 Kr. (Kronen – rakouských korun – poznámka překladatele) nová škola, která byla rozšířena na dvoutřídku. Jsou známy tyto počty žáků: 1885/86: 66, 1905/06: 92, 1918/19: 86, 1928/29: 50, 1937/38: 32. Roku 1927 bylo v silničním trojúhelníku východního vstupu do obce zřízeno sportovní hřiště. V roce 1924 došlo ke zrušení jedné německé třídy a na jejím místě k otevření české školní expozitury z Komárova (Kumerau), kterou navštěvovaly děti z Hrádku. Posledním vrchním učitelem (Oberlehrer), po roce 1938 opět dvoutřídní školy, byl Franz Teichner z Unterjamny.

 

Vedení obce leželo až do roku 1848 v rukou rychtáře, dosazovaného panskou vrchností.

Později byl vesnický rychtář volen z výše již zmíněných 24 sedláků – rustikálů a to tím způsobem, že volili devítičlenný výbor , který pak po osmi dnech zvolil ze svého středu rychtáře a tři obecní radní. Tento způsob volby byl po roce 1918 novým volebním řádem zrušen.

Vrchností dosazení rychtáři byli:

Wenzl Diehsl, č. 4, kolem 1794,

Michl, č. 19  (jméno statku „beim Altrichta“ = „na staré rychtě“) v prvé polovině 19. století.

Volení rychtáři byli:

Wenzl Schopf, č. 1, kolem roku 1872,

Josef Barth, č. 32, kolem 1786,

Johann Böhm, č. 16, 1881-1884,

Wenzl Sreppan, č. 26, 1884-1887,

Josef Kollmer, č. 9, 1887-1888,

Anton Schopf, č. 1, 1888-1890,

Wenzl Fechter, č. 23, 1890-1894,

Josef Fraß, č. 22, 1894-1897,

Johann Weigert, č. 15, 1897-1900,

Josef Gröschl, č. 8, 1900-1904,

Josef Michl, č. 19, 1904-1910,

Wenzl Steppan, č. 26, 1910-1913,

Johann Roth, č. 14, 1913-1919.

Představení obce (Gemeindevorsteher) po všeobecných volbách byli:

Josef Woidich, č. 33, 1919-1923,

Wenzl Schopf, č. 1, 1923-1927,

Leopold Wölflick, č. 6, 1927-1945, poslední starosta, kterého v krátké přestávce nahradil Wenzl Schopf (č. 1).

Představenstvo obce pozůstávalo ze třech obecních radních a 12 členů zastupitelstva (7 z Prohoře a 5 z Buče).

 

Strany a spolky:

Do roku 1938 existovala místní skupina Spolku zemědělců (Bund der Landwirte = BdL), který byl založen roku 1921, od roku 1937 ještě jedna taková místní skupina Sudetoněmecké strany (Sudetendeutschen Partei = SdP) s 15 členy.

Parlamentní volby měly ve dvacátých letech v Prohoři tyto výsledky:

Strana (Abgeordnetenhaus)	1920	1925	1929
Svaz zemědělců (Bund der Landwirte)	110	192	128
Němečtí sociální demokraté (Deutsche Sozialdemokraten)	107	10	4
Německá volební strana (Deutsche Wahlgemeinschaft)	15	-	-
Německá křesťansko-socialistická strana (Deutsche Christslichoziale Partei)	7	9	30
Německá národně-socialistická strana (Deutsche Nationalsozialistische Partei)	-	7	5
Německá národní strana (Deutsche Nationalpartei)	-	4	42
DNSAP (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiter Partei)	-	6	-
Komunisté – české hlasy (Komunisten tschechische Stimmen)	-	2	2
Součet hlasů v jednotlivých létech:	239	230	211

Poznámka překladatele: poslední řádek tabulky jsem připojil, protože má jistou vypovídací hodnotu – počet odevzdaných hlasů trvale klesá (že by únava z demokracie??).

  

Ze spolků existovaly v Prohoři:

Dobrovolní hasiči (Freiwillige Feuerwehr), založen 1908,

Německý zemědělský spolek (Deutscher landwirtschaflicher Verein), založen 1908,

Prohořská sekce německých včelařů (Sektion Prohorz der deutschen Bienenzüchter) (LZV), založena 1902,

Spolek německé vesnické mládeže (?? Bund der deutschen Landjugend), založen 1921,

Místní skupina německého kulturního spolku (Ortsgruppe des deutschen Kulturverbandes), založena 1922,

Spolek spořitelní a výpůjční banky (?? Spar- und Darlehenkassenverein), založen 1898.

 

Významní občané (zemřelí):

Anton Fechter, č. 23, narozen 8. dubna 1878, katecheta v Karlových Varech, papežský notář, zemřel v roce 1954 ve Wittislingen/Dillingen,

Dr. Josef Hillitzer, syn vrchního učitele, lékař, zemřel 1945,

Josef Schopf , č. 1, narozen 27. května 1882, rada obvodního soudu (Amtsgerichtrat) v Karlových Varech, zemřel 15. března 1950 v Oberhessen, pohřben ve Stuttgart.

 

Poslední léta:

1926 bylo úředně změněno písemné označení obce z Prohorz na Prohoř.

24. srpna 1927 musel západně od Spodního zámeckého rybníků (Unterer Schlößlteich) nouzově přistát poštovní letoun. U příležitosti církevního svátku 8. září 1934 byla vysvěcena motorová stříkačka spolku dobrovolných hasičů a na svatodušní pondělí 1935 byl vysvěcen prapor spolku. Roku 1936 byla zaznamenána rekordní úroda.

 

Hrádek (nově Na Hrádku) (Schlößles)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Srovnání historie a současnosti provedl Petr Ficek - petanficek@seznam.cz 

Civilní úřad a kostel: Komárov (Kumerau).

K obci Prohoř patřící zboží Hrádek - Schlößles leží asi 1 km západně od obce, na jižním břehu Horního hrádeckého rybníku (Oberer Schlößlteich) a mělo z počátku rozlohu 495 ha. Později odpadly velké zalesněné plochy v lese „Roßborn“, které samy o sobě měly rozlohu nad 1000 ha a v podstatě byly rozděleny mezi vrchnosti z Petschau (vévoda Beaufort-Spontin) (Herzog von Beaufort-Spontin – tomuto vévodskému rodu patřilo zboží Bečov nad Teplou, spolu se slavným relikviářem Sv. Maura – poznámka překladatele), ze Stiedra (Ritter von Mencik), a zboží Schlößles jakož i „Möser“ a „Hühnerhölzl“. Později ke zboží ještě patřily rybníky: Oberer Schlößlteich (22 ha), Unterer Schlößlteich (26 ha), Möserteich (2 ha) a Schafteich (1 ha). Zboží bylo využíváno převážně zemědělsky, přičemž od roku 1935 převládlo pěstování dobytka, což bylo zřetelně vidět na výstavbě vzorových stájí (Musterstallungen), poté co pole díky předchozímu špatnému hospodaření nemohly dosahovat dostatečných výnosů.

Zboží Schlößles má staré a významné dějiny, o kterých je třeba se zmínit, pokud nevycházejí z dějin vrchnosti a obce Prohoř. Původně se Schlößles jmenovalo prohořský hrad (Prohorzer Burg), který vznikl jako vodní hrad před rokem 1230 a stál v bezprostřední blízkosti západně od dnešního statku jako „Altes Schlößl“. Zde je možno ještě dnes rozeznat uvnitř bezvodých příkopů zbytky zdí hradu stojícího zde do 16. století. Tento hrad patřil v letech 1360-1371 Ráčkovi a Jindřichovi (?? Raczek und Heinrich) a kolem roku 1399 Černému Litoldovi z Hrádku (?? Litolt dem Schwarzen von Hradek), svědka bochovského listinného privilegia ze dne 17. února 1399 (Buchauer Privilegiumsurkunde) (Bochovský archiv, Buchauer Archiv). Po Bočkovi Čaltovi z Kamenné hory (?? Buczko Czalta von Kamenahora), který s hradem  spojil hrádeckou část Prohoře (Schlößleser Teil von Prohorz) připadla tvrz, poplužní dvůr a část vesnice Guttensteinům (Guttensteiner), kteří udělali ze Schlößles (hrádek) středobod  vlastnického zboží, které bylo dne 16.prosince 1504 prodáno Janem z Gutenštejnu (Johann von Guttenstein) Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). Ten odkázal své manželce Barboře, rozené kněžně z Anhaltu (Barbara, geb. Fürstin von Anhalt) mimo jiné i tvrz Schlößles se sedmi vesnicemi (Bernau Stud. S. 499). Tvrz se stala roku 1519 jejím vdovským sídlem a také po rozchodu se svým druhým manželem Johann d. J.von Kolowrat (viz Bochov = Buchau) se sem přestěhovala zpátky a teprve roku 1532 na přání svého syna Jindřicha IV (Heinrich IV) přesídlila na Hartenstein bei Buchau. Své osobní vlastnictví Schlößles pak postoupila svému synovi Jindřichu IV, takže Schlößles se stal součástí zboží Plavno (Plauen) a tak zůstal až do roku 1572, sice od 1567 do 1572 konfiskován a spravován Lobkovicem z Haznštejna (Lobkowitz von Hassenstein). Roku 1572 prodán Janu Popelu Lobkovicovi staršímu sezením na Točníku (Johann d. Ält. Popel von Lobkowitz auf Tocnik) (LT 60 P 17) a hrad Prohorz s přilehlými vesnicemi byl spojen s panstvím žlutickým a roku 1575 celé dominium prodáno rytíři Jiřímu Kokořovskému (Georg Ritter von Kokorzowa) (LT 18 O 1). Během panovaní tohoto šlechtického rodu bylo opět zřízeno, dohodou o dělení z roku 1793, samostatné zboží Schlößles odloučené od Preitenstein  a začleněné do majorátní vrchnosti Žlutice (Majoratherrschaft Luditz). Tak to zůstalo až do 24. února 1835, kdy manželka Karla z Kokořova (Karl von Kokorzow), rozená jako hraběnka Jenisov-Walworth, získala zboží Schlößles soudním rozhodnutím (?? gerichtlich überantwortet erhielt) a až do roku 1872 ho měla v držení. Pak následoval ve Štědré narozený hrabě Ludvík Prokop z Kokořova (Graf Ludwig Prokop von Kokorzowa), který vedl prostopášný způsob života, takže ještě za jeho života na jeho panství Žlutice-Štědrá spolu se Schlößles byla uvalena nucená správa (?? … seine Herrschaft … sequestiert wurde) a roku 1877 bylo propachtováno Židovi Davidu Kohornovi. V roce úmrtí tohoto posledního mužského dědice došlo mezi matkou a dcerou ke sporu o zboží Schlößles a posléze k prodeji vlastnictví firmě Křížek & Haase, porcelánka v Lokti za 104.000 Guldenů. S krátkou přestávkou bylo zboží do roku 1882 samo obhospodařováno (?? selbst bewirtschafted) a pak získáno koupí za 105.000 fl. (Gulden) vévodou Beaufort-Spontinim (Herzog von Beaufort –Spontin auf Petschau). Ve stejném roce byl zalesněn „Moser“ (mezi Prohoří a Bučí). Zboží Schlößles přešlo pak jako věno jeho dcery do vlastnictví prince Evžena Lobkovického (Prinz Eugen von Lobkowitz auf Krimitz bei Pilsen). Pod touto vrchností bylo až do konce první světové války a pak v rámci pozemkové reformy v roce 1926 vyvlastněno za částku 400.000 Kč ve prospěch Čecha Wilhelma Jugla. Přes velké kácení v „Roßborn“ nebylo možné zabránit dražbě v roce 1933. (Této větě zcela nerozumím; asi se vlastník dostal do finančních potíží, které se snažil řešit prodejem dřeva z „Roßborn“ – poznámka překladatele). Jako nástupce přišel legační rada (Legationsrat) Dr. Josef Palivec z Prahy, který zboží pozvedl na pozoruhodnou úroveň a až do začátku roku 1939 ho dobře obhospodařoval. Od něj převzalo zboží krátce Saské selské osídlení (?? Sächsische Bauernsiedlung) a pak do účetní správy Německá osídlovací společnost (in Treuhand-verwaltung die Deutsche Ansiedlungsgeselschaft). Po druhé světové válce dostal původní vlastník zboží zpátky (míněn je Dr. Palivec- poznámka překladatele).

 

Buč (Pusch):

 

Přehled:

Civilní úřad a kostel: Komárov (Kumerau).                      Škola: Prohoř

Nadmořská výška: 632 m.

 

1880: 34 domů se 199 obyvateli.                    1870: 139 katolíků

1900: 38 domů se 196 obyvateli                     1917: 211 katolíků

                                                                         1930: 157 katolíků, 5 nekatolíků

 

Jména obyvatel, usedlostí a pozemků:

 

Viz str. 622 a mapky na str. 623.

 

Poloha:

Buč (Pusch) leží na jihozápadním okraji náhorní roviny, která již byla popsána u Prohoře, asi 2 km od obce a asi 1 km severně od Služetína (Lusetin), na dopravním spojení mezi nádražím ve Štědré a Bezvěrovem (Bernklau). Jižní část lesa „Roßborn“ („Roßborn“- Wald), na jehož mírném východním svahu se obec rozkládá, dosahuje asi do vzdálenosti 200 m až k osadě (dům č. 2). Zde se také nachází rybník „Kucha“-Teich – uprostřed stejnojmenné louky – který reguluje přítok vody do sklárny Schlößles (na tomto místě by se slušelo uvést něco více o sklárně – kdy byla založena a kým, jak zanikla -  poznámka překladatele). Přes sklárnu, která byla zřízena při pěšině (Fußweg) „kostelní cesta“ (?? Kirchensteig), vedla cesta na Komárov (Kumerau) a dále k železniční stanici Smilov (Schmiedles). Od sklárny se odvětvovala nezpevněná cesta, tak zvaná „Pappelalle“ (topolová alej – poznámka překladatele) ke zboží Schlößles. Pozemky (Flur) pozůstávaly převážně z rolí (Ackerland) a několika luk v rovině. Jenom Klieberfelder (?? štípací pole) („Kliewa“) ležely na jihovýchodních výběžcích lesa „Roßborn“. Obyvatelé také částečně obhospodařovali Pachtland.

 

Dějiny:

Obec patří podle svého pozemkového tvaru silniční vesnice a typu osídlení do mladší minulosti. Na mapě z roku 1760 (Notitia ilustris regni Bohemiae-Erber) se na tomto místě nacházel pouze přízemní hostinec, pozdější č.1. To může také souviset se vznikem osady, totiž jako přístřeší (útulek, hostinec = Herberge) na tehdejší hlavní spojovací cestě mezi Karlovými Vary a Plzní, která vedla středem lesa „Roßborn“, asi 11 m široká a po obou stranách opatřená příkopy. Do dneška si udržela pojmenování „Strauß“ (= Straße = cesta), v místech kudy dopravní spojení z Karlových Var na Plzeň probíhá jako tak zvaná „Císařská cesta“ („Kaiserstraße“) přes Tschebon a Bezvěrov (Bernklau). Usedlost č. 2 mohla vzniknout z tehdejších stájí. V souvislosti s tímto osídlením vznikla v časovém rozpětí 1785-1812 osada (Siedlerstelle) Buš (Busch), později Pusch, jako bydliště pro dělníky ze zboží Schlößles, které leží 1,6 km na sever. Každé osadní místo (Siedlerstelle) bylo z počátku vybaveno jednou loukou (směrem na jih) a polem (směrem na sever), což bylo snad ještě rozpoznatelné u pravděpodobně prvních usedlostí č. 3, 4, 5, 6, 10, 12, 20, 29, 37 a 39. V čase mezi rokem 1813 až 1815 bylo podle faráře Nohejla registrováno celkem 9 domů, zatímco roku 1848 je již zmiňováno 31 domů se 179 obyvateli, k čemuž byla zahrnuta ještě ovčárna mezi Bučí a Hrádkem (Gut Schlößles), hájovna (Hegerhaus), mlýn (na Oberer Schlößlteich), jeden hostinec a vrchnostenská sklárna. Tato osada byla později (s výjimkou sklárny) připojena   (eingemeindet) k Prohoři. Po připojení osady k Prohoři měla Buč 5 členů zastupitelstva a v obecní radě také svého zástupce, z nichž se zasloužil zejména Fritz Rippl (č. 23).

 

Škola:

Roku 1838 patřila Buč k triviální škole (Trivialschule) v Komárově (Kumerau), která byla asi 3 km vzdálená. Od roku 1898 chodily děti z Buče do školy v Prohoři. V poslední době navštěvovaly také někteří jednotlivci obecní školu ve Žlutici. K tomu bylo třeba denně absolvovat 2 hodiny pěšky a 40 minut vlakem.

 

Hospodářství:

Obyvatelé provozovali zemědělství převážně jako vedlejší činnost (12 vlastníků mělo mezi 5 až 10 ha, ostatní méně). Obyvatelé byli kromě toho činní jako zedníci (č. 4, 5, 19, 35 a 36), tesaři (č. 7, 40), sekerníci (Mühlenbauer) (č. 39), obuvníci (č. 21) skláři (č. 2). Jako živnostníci (Gewerbetreibende) byli činní:: hostinský a řezník (č. 1) a obchodník (č. 24). Někteří se živili jako muzikanti (č. 4, 7 a 38), jiní byli zaměstnáni ve mzdě (Lohnarbeit).

 

 

 

                  Spolupracovníci:

                  Josef Durant, Dr. Schopf a podle poznámek Fritze Rippla, plánky Erich Rott.